Jak přimět děti, aby se po dlouhých hodinách online vyučování ještě dobrovolně a s chutí věnovaly hudební nauce na dálku? Zkusila jsem to jinak – a vyšlo to!
Text: Marie Sommerová
Možná vás to překvapí, ale distanční výuka na ZUŠ je pro pedagoga povinná – pro žáka však ne. Ale kdo z nás věří tomu, že všechno jde nejlíp, když vás k tomu někdo nutí? Mnohem lepší je zaujmout žáky tak, aby je probíraná látka bavila a chtěli se sami od sebe něco přiučit.
Jenže jak probudit nadšení v dětech, které ten den už strávily půl dne vysedáváním u počítače a nejspíš toho už mají plné zuby?
Jako každý můj kolega, i já jsem se po uzavření ZUŠ rozhodovala, jak budu učit. Každý týden si podle rozvrhu sednout k počítači a předpokládat, že se některé děti budou připojovat, a jiné holt ne? To ne. Hned jsem věděla, že to chci jinak.
Není nad to být v akci s dětmi! Miluju adrenalin a dynamiku při hromadné výuce. Moc ráda improvizuju, ale vždycky tomu předchází rámcová příprava (i když spíš v hlavě než na papíře). Ráda se stávám dítětem – blbnu, směju se, dělám ze sebe tak trochu kašpárka. To mě baví a nabíjí, ale není to samoúčelné. Mezi mnou a dětmi tak totiž vzniká důvěra a uvolněná atmosféra. A hudba potřebuje uvolněnou atmosféru – nikdo nechce hrát nebo zpívat před přísným divákem!
Hudba je lidská, propojuje, boří hranice. A já se rozhodla, že jedny hranice zbořím.
Je velmi důležité, aby člověk dělal věci tak, jak se mu to líbí. Z toho pramení radost, ale i kvalita. Když máte učit, musí z vás sálat nadšení a vášeň. Nesmíte dovolit, aby vám ji někdo tlumil, nebo dokonce vzal. Když budete zářit, nabijete i své posluchače. A když nabijete své posluchače, systém vám už nebude stát v cestě a všichni budete spokojeni – vy, děti, rodiče i vedení školy.
Zvolila jsem formu videí. Jsem poměrně stydlivá a introvertní, a tak jsem si řekla, že nutně nemusím být vždy na obraze. Jednoduše si vezmu mobil do ruky a natáčím materiál, který jsem si k výuce připravila – vytištěný papír, noty nebo stránku z učebnice. Když zapnu nahrávání, mám příjemný pocit, že se s žáky propojuju aspoň na dálku, a jsem sama sebou. Pokud se přeřeknu, zasměju se, ale nevystřihnu to. Když se mi nepovede nakreslit houslový klíč, přiznám barvu, že mi nejde už od dětství.
Ve videích jsem nadšená. Nehraju to – jsem taková. A zvolila jsem cestu, díky které mě radost a elán neopouští přese všechna opatření.
Výsledek?
Rodiče jsou nadšení. Na videa se dívají s dětmi, a jak přiznávají, poprvé v životě si doplňují hudební vzdělání. Video si můžou pustit, kdy chtějí, nejsou vázáni na čas on-line vysílání. A pokud žáci něčemu nerozumějí na první poslech, můžou si video zastavovat nebo pouštět opakovaně.
Jestliže látku stále nechápou, domluvíme si telefonický hovor. Nikoli s rodičem, ale s dítětem. Rodiče jsou velmi zatížení a ti poctivější z nich mají tendenci jít až na dřeň, aby dítěti pomohli splnit úkol do školy. Jedna taková maminka volala, že ji to stálo dva dny vysvětlování, a stejně dcerka nepochopila, co bylo třeba. Hned jsem maminku „pokárala“, ať se příště netrápí a rovnou „využije“ mě. Vždyť od toho tu jsem!