V čem je to tentokrát jiné a proč se nadšení dost intenzivně mísí s jistým zklamáním?
Text: Jitka Neradová Foto: Emanuel Mizia
Druhá půlka června ve škole byla vždycky ve znamení radostného očekávání. Všichni se těšívali na výlety, na prázdniny, na léto a konec školního roku.
Letos to samozřejmě není jiné, odstíny jiných nálad by se však vystopovat daly. Ano, těšíme se na léto a dovolenou. Někteří ovšem, navzdory dlouhé pauze v prezenční výuce, odjíždějí na prázdniny už nyní. Asi proto, že pobyty jsou před hlavní sezonou levnější. Nebo z obavy, že se za chvíli zase všechno zakáže, tak je třeba užít si co nejvíc – a na nic nečekat!
Některé děti do školy stále nedocházejí. Ze strachu z nákazy.
Někteří si zvykli, že se mohu kdykoli odpojit, a jsou duchem nepřítomní i při hodině. Odcházejí, svačí i relaxují, kdy je napadne. Diví se, že ve škole to tak úplně nefunguje.
Jiní se v kolektivu necítí dobře, samota jim vyhovovala.
Někteří zůstávají v týdnu den či dva doma. Někdo je unaven, jiný se cítí nemocen. Mnozí přitom na ten den vyžadují online připojení ze třídy, až to někdy vypadá, že se jim jen nechtělo vstávat.
Dedukuji to z toho, že když je mi fakt blbě, tak se stejně nemohu učit. Ale když se mi nechce, je fajn učit se z pohodlí svého pokojíku… Ale takhle to určitě mají jen někteří. 😊
Co tím vším chci říci? Že školní kolektivy jsou prostě rozbité. Na první dobrou to tak úplně nevypadá, ale je to tam. Rok nesoužití ve třídě se začíná projevovat. Děti navíc nemají prostor proto, aby se zase sžity, protože to všechno uvedené komplikuje všechno výše uvedené.
Nemají prostě moc šanci plně se aklimatizovat. A prázdniny nadohled, takže veškeré stmelovací aktivity už směřují na září (v dobré – snad ne naivní – víře, že nás zase nezavřou).
Přitom už jsou povoleny školní výlety, byť tedy (jako vše) na poslední chvíli. Tam by se šance naskýtala, byť třídy určitě nepojedou v plné sestavě. Ze stejných důvodů, které jsem již popsala. Někdo je pryč, jiný do školy nechodí, dalšího rodiče nepustí, aby se nenakazil, jinde na to nemají peníze… příčin se dá vyjmenovat mnoho. Posílení koheze dětského kolektivu, a také sebevědomí žáků či studentů, tedy asi stejně neproběhne. Nebo alespoň ne v plné míře.
Pak vysvědčení, které to někdy také výrazně komplikuje. Děti, a hlavně rodiče, chtějí hezké známky. Tato intenzivní snaha je pro ně paradoxně mnohdy podstatnější než se něco naučit. Cílem je nějak dostat tu jedničku.
A do toho tlak z druhé strany, že známky by neměly být tím nejdůležitějším, co si děti na konci roku ponesou domů. Jenže obecné naladění je jiné. Hlavní jsou ty (pokud možno samé) jedničky.
A tak se v tom ty děti plácají a my dospělí jim asi vlastně ani moc nepomáháme. Sami v tom totiž mnohdy nemáme jasno 😊.
Co by tedy mělo být stěžejní na konci tohoto zvláštního školního roku? Ať děti chodí do co nejvíc školy. Ale ne kvůli známkám! Kvůli zážitkům, kamarádům, socializaci. To je totiž dlouhodobý proces. Po roce online výuky to opravdu nespraví týden školy, a pak hurá k moři!
A nepřeceňovat známky. Tohle vysvědčení stejně ponese punc covidového hodnocení.
Jistě, snáz se to napíše, než provede – ale vím, že někteří tak už i přemýšlejí. Jen to dostat do širšího povědomí.
A dát všemu čas.