(Květ)nová minipovídka Kateřiny Kavalírové
Text a foto: Kateřina Kavalírová
„Sluníčko sedělo na nebi jako kakabus. mračilo se a vůbec nehřálo“
„Mamíí, já mám hlad,“
„Už jíst nebudeš, večeři jsi nedojedla.“
„S prázdným bříškem neusnu.“
„Aničko, řekla jsem jasně, že kdo nedojí večeři, má smůlu.“
„Proč nehřeješ?“ volal nahoru Brumda.
„Ty nemáš náladu, nebo co? Jak to, že nemáš náladu? Sluníčko má mít pořád náladu?“
„Mamíí, já chci na záchod…“
„Tak běž.“
„Ale já se sama bojím.“
„Aničko, já už nemám sílu chodit s tebou.“
„Aňule, tak běž,“ přidá se Johanka, „nechovej se furt jako mimino.“
Anička neochotně vstane, ale u dveří se zastaví a ztuhne.
„Mamíí, tady je tma, já se sama bojím…“
„Budeš to muset zvládnout.“
„Seš na nás zlejší než dřív.“
„Protože jsem unavená a už nemůžu dál. Chci, abyste byly samostatnější. “
Anička se tváří, jako že nechápe, a začne natahovat moldánky. Vyměknu a jdu jí rozsvítit. Než se vyčůrá, dojdu si pro sklenici s vodou.
„A co když se špatně vyspí, jako dneska já?“ řeklo sluníčko…
„Nevím,“ krčil rameny Brumda, „a nejhorší je, že ti jí nemůžeme ani kousek dát, protože taky žádnou nemáme, když teple nesvítíš…“
Johy omylem kopne Aničku do nohy, ta za to sestru škrábne do obličeje.
„Holky, nechte toho…“
„Aňule si začala!“
„Jestli nepřestanete, tak půjdete spát na palandu.“
„Nikdy,“ vykřikly stereo a přitulily se ke mně.
„Vždyť jsi říkala, že až bude Anička předškolačka, bude spát sama ve svém pokoji, a zatím nikdo nespí ani na své posteli!“
Anička se zahihňala – „Mě od tebe do smrti nic neodpojí.“ Nato mi rozepnula zip u mikiny, vlezla si do ní a zip znovu zapnula. Najednou z nás k mé velké radosti byla siamská dvojčata. Johanka na mě zakoulela očima a směrem k mladší dceři udělala rukou spirálovitý pohyb značící „na hlavičku“. Spiklenecky jsme se na sebe usmály a já jsme pokračovala v četbě:
„Tak vidíš,“ mrklo nevesele sluníčko. Sedělo dál jak trpká amrhelka.
„Znáš pohádku o smutné princezně?“ zeptal se brášky Čmelda.
„Mamííí, já mám hlad,“ přeruší mě Anička.
„Já taky,“ přidá se Johanka.
„A já bych nejradši utekla na Kanáry nebo aspoň někam na zahrádku si dát pivo,“ napadne mě, ale místo toho s hranou snahou o autoritativní tón a zcela skutečným úsilím ustát latentní výbuch vzteku prohlásím:
„Holky, nic nebude — řekla jsem jasně. Máte už prostě smůlu, táta vám přece taky nedává jídlo do postele, když máte jít spát.“
„S prázdným bříškem neusnu.“
Zrychluje se mi tep a mám chuť praštit knihou o zem. „Holky, jestli toho nenecháte, tak zhasnu a jdu pryč – stejně byste se už měly uspávat samy, jako ostatní děti ve vašem věku.“
„Ne to nikdy! Možná až budu stará babka.“
„Já spala ve vašem věku s tetou Luckou sama v pokoji a hrály jsme hru na zvířátka. Jedna se ptala: Kolik má nohou? Žije v lese? Drhá říkala ano, nebo ne. A pak jedna z nás přestala odpovídat a ta druhá věděla, že už spí.“
„Ale to pak ta druhá zůstala sama,“ ozve se zase Anička a položí mi hlavu na hruď.
Najednou je mi mých harantiček líto. Copak ony můžou za to, že se jim rozpadl bezpečný svět, a to hned třikrát po sobě? V jeden rok rozvod a nečekané úmrtí v rodině, další rok covid, nejistota a nikdy nekončící lockdown. Z matky se stala uštvaná a ustavičně přinaštvaná zombie, co nikdy nemá čas a sotva se usměje. Na hlavě jí trčí účes a la paní Kadrnošková a pomalu, ale jistě přibírá na váze a zabydluje se v kategorii korpulentních dam středního věku.
„Tak dělej prince a já budu jako princezna,“ povídá Čmelda.
„Mamíí, Johule mi bere deku,“ ječí Anička.
„To je moje deka,“ vzdoruje Johanka.
Brumda si zas vznešeně vykračoval a přitom zakopával o vlastní nohy. Čmelda ze sebe dělal křečka. Panáčkoval, prskal a nafukoval tváře.
Jako by to slyšela morčata… malí bráškové se dají do hlasitého křiku.
„A vy jste už taky jedli, aspoň sedmkrát dneska!“ okřiknu další ustavičně hladové sourozence a čtu dál.
Brumdu to rozesmálo, ale sluníčko nic, mračilo se dál.
„Kdyby mělo aspoň nohy, tak ho pošimráme na chodidlech.“
„Jenže je nemá, ale počkej, bráško, máš je ty,“ povídá Brumda, „lehni si na záda.“… Brumda ho chytil za nohu a začal lechtat.
Anička je náhle zaujatá čmeláčí hrou. Johanka spokojeně oddychuje. Vřelá nálada se přenese i k nám do pokoje. Johanka zachrápe a my s Aničkou se dáme do smíchu. Pošimrám ji na chodidlech a udělám vařila myšička. Jako když byla batole. Ona se ke mně zase schoulí a slastně zívne. Ve vzduchu něco pomalu roztává a zdá se, že pokoj opět opanuje něžná.
„Chi chi chi,“ rozesmál se Čmelda…
„Cha cha cha, už dost, nech si to.“
Jeden šimral druhého a smáli se, až slzeli.
I mladší dcera už zvláční a upadá do konejšivého spánku.
Sluníčko slyšelo smích a rozesmálo se taky. Smálo se, až mělo z tváří červená jablíčko.
„Mamí, tak ať nám taky jedno hodí…“ zamumlá náhle Anička z polospánku a já ji políbím na čelo.
Vrátila se mu dobrá nálada a hřálo víc než kamínka. Kluci ucítili teplo v kožíšku a spokojeně bzučeli. Zamávali sluníčku a letěli sbírat medový prášek.
Slyším pravidelné oddechování a po dlouhé době cítím klid. Spočinutí. Na chvilku je zas všechno tak, jak má být… Ležím s oběma dcerami v objetí, dívám se přes větvoví břízy, která roste před domem, na nebe ozářené srpkem měsíce a jen poslouchám. V pokoji zvolna oddechuje láska. Dokud ji každý den aspoň na chvíli cítíme, můžeme věřit, že tohle všechno ještě má nějaký smysl. A že už konečně začne jaro.