Rady rodinné terapeutky Ludmily Stehlíkové, které můžete obratem aplikovat a vyhlížet detekovatelné zlepšení rodinné atmosféry, a třeba i školních výsledků. Dokonce i pokud máte doma teenagery!
Text: Simona Martínková Racková Foto: Markéta Maki Pištěková
Dilema č. 1: Jakmile trvám na tom, aby děti plnily své školní i domácí povinnosti, jsou z toho konflikty a dusno, tím spíš, že jsme teď doma tak „natěsno“. Co dělat, pokud na to všechno nechci rezignovat?
Doporučuju nerezignovat, trvat na plnění povinností. Pořád platí, že rodič je zodpovědný za to, jestli to ve škole dítěti jde a jestli má všechno splněno – tak to zkrátka je. Nenechte se zmást – anarchie by sice dětem mohla chvíli vyhovovat, ale myslím si, že ne dlouho.
Je to o nervy, ale věřte, že se vaše snahy zúročí. Když byly děti malé, taky nebylo snadné přivést je ke správným návykům, to přece taky nešlo samo od sebe a hned. Tohle je něco trochu podobného.
Plody vašeho současného úsilí časem uzrají, protože děti pak zjistí ve škole, jak to měli spolužáci, nebo jim dojde samotným, že rodiče se jim v časech distanční výuky věnovali. Že výuku ani výchovu nenechali zplanět a dávali jim, co mohli. Samozřejmě, že se svými požadavky budete otravní a oni se tomu budou bránit, ale vytrvejte. Děláte to pro ně! A oni, tak jako u spousty jiných věcí, časem ocení, že jste se rodičovsky chovali velmi zodpovědně.
Dilema č. 2: Jak moc staršímu dítěti/teenagerovi připomínat úkoly, pokud už chce zvládnout všechno sám nebo sama? Když to opravdu nechám na něm, tak je z toho často průšvih (třeba pětky za neodevzdané úkoly), ale pořád s tím „otravovat“ je mi taky nepříjemné – někdy si pak i vyčítám, že dítěti „nedám pokoj“…
Za tohle se nebičujte, to je úplně normální. Kdyby měla každá matka každý den myslet na to, jestli dostatečně a přiměřeně připomíná svým dětem povinnosti, jen se bude druhotně stresovat.
Pokud je vztah děti-rodiče dobrý a dítě už je na to dost vyspělé, je možné zkusit s ním domluvit pravidla – hele, obě nás to otravuje, na tobě vidím, že to bereš tak a tak, a jak si tedy myslíš, že by to bylo dobré? Jak to budeme dělat a jakým způsobem to budeme oba hlídat?
Třeba ten kluk nebo ta holka přijde s docela dobrým nápadem. Každopádně mi řekne, jak to chce, a já to můžu přijmout, nebo taky nemusím. Poslední slovo má vždycky rodič. Ale dítě vidí, že mu dávám volbu, že s ním spolupracuju. Že to beru docela demokraticky a zajímá mě, co si přeje. Tím člověk může obejít riziko, že se z něj stane „dráb“.
Dilema č. 3: Jak reagovat, když je na mě puberťák protivný, odsekává mi, „není s ním rozumná řeč“?
Zásadní je udržovat s dítětem kontakt, i když mám pocit, že mu jdu na nervy nebo že mě odmítá. To dítě může mít stejný pocit ze své strany, to tam klidně může běžet oboustranně. Takže se zajímat, snažit se s ním mluvit, a ne jenom o škole. Je dobré jít na procházku jednou s jedním dítětem, jindy s druhým, někdy s oběma – a povídat si.
Vím, že je to obtížné, když jsme na sebe vzájemně naštvaní, a že když se dospívající ke mně chová odmítavě a třeba trochu drsně, je velmi snadné taky se naštvat. A že je takových momentů dost, zvlášť v téhle náročné situaci. Ale je dobré aspoň někdy si říct – ona to nedělá proto, že by mě nenáviděla, ale holt je vystresovaná a je jí patnáct, má své starosti a cítí se osamělá. Prostě to vydýchat a za čas to zkusit znova – zkrátka to nevzdávat. A dokázat dítě i ocenit, a to zcela konkrétně.
Samozřejmě, že se hůř oceňuje někdo, kdo na mě útočí, ale to ocenění by tam být mělo i tak. Jinak – i u teenagerů pořád platí, že za strukturu a řád jsme zodpovědní my rodiče. Takže by to mělo aspoň nějak běžet, fungovat. Ano, je to úmorné, ale zodpovědní jsme my, a ne děti.
Dilema č. 4: Už máme doma fakt ponorku. Je vůbec něco, co může atmosféru zase zlepšit – aspoň trochu?
Je moc důležité, aby rodiče nezapomínali své děti oceňovat. Neříkám prázdně a neříkám, že je máte chválit úplně za všechno, ale ve smyslu – vidím, že tady v tomhle ses zlepšil; to je ohromné, že jsme to takhle dokázali; jsi moc šikovný; vidím, že se snažíš, a mám z toho radost. Chápu, že v rodinném provozu se to často zredukuje na „máš to, nemáš to?“. Tím spíš je docela důležité dát jasně najevo, že vidím pokrok. A že ho oceňuju, stejně jako snahu a úsilí.
Rozhodně je také dobré nerezignovat na rodinné rituály – udržovat společné večeře, pokud možno i obědy a vůbec všechno, co fungovalo před koronakrizí. Ne že si každý vezme něco k počítači, ale dodržovat to, že společně sedíte u jídla.
Stejně tak je fajn, když rodina podnikne vycházku nebo si v rámci možností zasportuje, přestože jsou spolu doma u počítačů každý den. To je hrozně moc důležité.
Také hodně doporučuju něco společně tvořit rukama. Ať je to vaření, nebo nějaké vyrábění. Od klientů vím, že zvlášť kluci jsou moc rádi, když se jim táta věnuje a skládají spolu modely, nebo třeba pracují na zahradě – může to být cokoli. Velmi si to užijí a hodně je to sblíží. Ale je potřeba, aby to navrhl rodič. Ostatně kdo jiný už to má držet, když ne vy dospělí?
A povzbuzení na závěr?
I když se to teď třeba nezdá, věřte tomu, že vy i vaše děti budete na tohle období jednou s láskou vzpomínat – aha, tehdy to bylo fajn, byli jsme všichni spolu, vařili jsme si dobroty a chodili jsme spolu ven…
Mgr. Ludmila Stehlíková, psycholožka a rodinná terapeutka s 47 lety praxe, působí v Centru psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje.
Web Velká přestávka přinesl také velký rozhovor s Ludmilou Stehlíkovou.