Rozhovor s rodinnou terapeutkou Ludmilou Stehlíkovou z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje.
Text: Simona Martínková Racková
S čím za vámi v poslední době lidé chodí? Změnilo se to nějak oproti době před koronakrizí?
Lidé jsou stresovaní současnou situací, z protichůdných informací, necítí se dobře, někteří lidé jsou úzkostnější. Ne každému to v rodině vyjde tak, že se víc se sžijí a že je jim spolu líp. Spousta matek – mám totiž pocit, že to celé dopadá hlavně na matky – jsou, jak ony říkají, vyřízené z online výuky dětí, navíc zařizování čehokoli je teď složitější, zdlouhavější.
Lidem chybí přímý kontakt, přibývá závislostí, hlavně na pití – to můžu potvrdit, s tím za mnou lidé chodí –, přičemž dostat se na odvykací léčbu jakékoli závislosti je mnohem obtížnější. Příslušná zařízení hlásí plné stavy. Měla jsem tady klienta, muže ve vysoké manažerské pozici, který se s tímto problémem potýká asi pět let, v posledním roce zvlášť, a samozřejmě se mu to promítá do soužití. Protože si uvědomil, že to už opravdu není zvládnutelné vlastními silami, hledal příslušný druh pomoci. I když se velmi snažil, v Praze nesehnal vůbec nic. Zadařilo se mu až v Berouně.
Samozřejmě si rodiče stěžují – a mají z toho i obavu do budoucna –, že děti se stávají závislejšími na počítačích. V rodinách s dětmi, od prvního stupně základní školy až po střední školy, se také mnohem hůř udržuje nějaký režim, děti se často připojují k vyučování v pyžamech a do půlnoci dřepí u počítače.
Ne všichni rodiče jsou také ochotní věnovat se dětem, co se týče venkovních aktivit. Někteří to vzdají a s dětmi ven zkrátka nejdou, jiní jsou naopak velmi aktivní a vůbec zodpovědní vůči svým potomkům. Vytvářejí jim program, a dokonce pro ně vymýšlejí různé hry v přírodě.
Přicházejí noví klienti s touto zakázkou a vracejí se „staří“ klienti, třeba i po deseti patnácti letech, kterým se doma zhoršují vztahy, protože si jdou docela obyčejně na nervy. Ne každý pár je natolik uvědomělý, aby si ti dva v rámci home officu oboustranně poskytli prostor.
Mám pocit, že těm dvojicím, které spolu žily dobře, s respektem, vycházely si vstříc, se současná situace zvládá líp. Tam, kde byly komunikační problémy a nedokončené boje, se to teď ještě zvýraznilo. V některých rodinách se tak významně zhoršuje atmosféra, prohlubují se krize nebo se vynořují staronové problémy.
Na druhé straně – pandemická situace některé rodiny i stmelí. Když jsou ti lidé dostatečně pružní a tvořiví, můžou najít způsoby, jak spolu volný čas trávit hezky a naplno.
Ono je ale těžké připravovat dětem nějaký zajímavý program, když máte home office a musíte být od devíti k pěti, ne-li déle, u počítače nebo minimálně na telefonu…
Jistě. A to nemluvím o matkách samoživitelkách – ty to mají hodně těžké za všech okolností, a tahle situace to ještě umocňuje. To, co se teď děje, se promítá do všech jejich problémů.
V poradně máme až do odvolání zákaz práce s páry a s rodinami, protože v místnosti můžou být pouze dva lidé. A to je bohužel velká komplikace, protože někteří nešťastní a unavení rodiče chtějí přijít se svými dětmi, a my jim vysvětlujeme, že rodinná terapie momentálně neprobíhá. Přitom psychických problém přibývá i u dětí – důvodem je nedostatek kontaktu s vrstevníky a vůbec nenormalita celé situace.
V takovém případě je potřeba vyhledat odborníka, který pracuje s dětmi, a zdá se, že u těch je teď taky docela plno. Nevím, do jaké míry fungují třeba školní psychologové, každopádně nám spousta rodičů volá s tím, že tuhle pomoc pro svoje děti sehnat nemůžou. Zkoušejí i pedagogicko-psychologické poradny, různá centra i soukromé psychology, a téměř všude je to kapacitně přetížené.
A ještě bude.
Přesně tak. Protože jak všichni tušíme, tahle zátěž, která se týká celé populace, neskončí tím, že se rozvolní opatření. Myslím, že to teprve bude doléhat. Na všechny.
Chodí k vám i zdravotníci?
Většina zdravotních zařízení má psychology, kteří se jim věnují, ať už jde o krizové intervence, nebo o samotné terapie, ale i k nám občas přijde vyšťavená, unavená zdravotní sestra. A zase se ukazuje, jak důležité jsou kvalitní rodinné vztahy. Pokud je přímo v rodině, anebo aspoň pro rodinu dosažitelná milující babička nebo oba prarodiče, může to situaci významně zlepšit.
Spousta lidí se ale bojí své staré rodiče navštěvovat, aby je oni anebo vnuci nenakazili – s tím se asi také setkáváte. Co byste v takovém případě doporučila?
Ano, s tím se setkávám. Asi to nebude úplně korektní a košer, ale já bych doporučovala zdravý selský rozum. Takže samozřejmě respektujeme opatření, obě strany se chrání, ale nějaký kontakt bych rozhodně umožnila. Skutečné, normální, běžné setkání prarodičů s vnoučaty kamerka opravdu nenahradí. A tak bych se asi přimlouvala za to, aby se za dodržení všeho, co je možné, rodiny viděly. Aspoň občas.
Také jsem tu měla klienty, kterým někdo z blízkých zemřel a nebylo možné uspořádat pohřeb, jaký by si rodina přála a jaký by si zesnulý řekněme zasloužil. Některé rodiny to prožívaly dost těžce, zvlášť pokud to byli věřící lidé. Ale nakonec se třeba rozhodli tak, že až to půjde, dodatečně domluví zádušní mši a sejdou se na ní. To, že se nyní nemůžou důstojně a z jejich pohledu přiměřeně rozloučit se zesnulým, mnoho lidí velmi trápí.
Proč je speciálně mezi vnoučaty a prarodiči tak důležitý přímý, osobní kontakt – proč ho „nenahradí kamerka“, jak je o tom leckdo přesvědčen?
Jde o vztahy, které jsou velmi důležité pro všechny zúčastněné. Když se malé dítě nebude třeba půl roku živě vidět s babičkou a dědečkem, budou obě strany strádat. I když dítě babičku slyší, přece jenom to není to samé, jako když si jí sedne na klín a prohlížejí si spolu knížku anebo si povídají.
Mezi nejčastějšími problémy jste jmenovala závislostní chování. Jde hlavně o pití?
Ano, a samozřejmě o počítavé hry všeho druhu. Spotřeba alkoholu se ale zvyšuje, lidé sami říkají, že doma víc pijí. Ženy často přiznávají, že pijí o hodně víc vína než dřív, že to večer už není sklenička, ale půl lahve nebo lahev, což už je docela dost.
Ono to jde ruku v ruce třeba s tím, když se zhorší situace ve vztahu, navíc jsou teď lidé obecně úzkostnější a také osamělejší, byť žijí ve dvou nebo v rodině. Po celém dni na home office nemají chuť ještě si s dětmi pustit film, místo toho se otevře lahev a pije se. Z nudy, ze zvyku, když není co jiného dělat, nebo když spolu ti dva zrovna ten večer nemluví. Takhle to popisují sami klienti.
Tím spíš mi připadá velmi povzbudivé, že jsou i lidé, kteří se nevzdávají a něco dělají. Hledají další možnosti a dokážou se pro něco nadchnout, najdou si nějaký cíl a motivaci. To je samozřejmě pozitivní i proto, že to vidí jejich děti – že je třeba něco dělat a že pořád existují i věci, které mají smysl a můžou přinést radost nebo porozumění. Věci, které můžou člověka posouvat dál.
Jak člověk pozná, že už pije „moc“?
Každá závislost je multifaktoriální, musí být víc momentů, které k ní vedou. U nás je to tím obtížnější, že jsme patologicky tolerantní vůči alkoholu. Obecně je známo, kolik je už příliš – u žen víc než sklenička denně, u mužů dvě tři. Lidé o tom obvykle vědí, jen na to moc nechtějí myslet, protože u nás se pivo pomalu nepovažuje za alkohol. Nejsem žádná bojovnice proti pití, ale za dlouhá léta praxe, ať už to bylo na psychiatrické ambulanci, nebo tady v poradně, nemůžu nevidět, co to dělá s jednotlivcem a s rodinami.
A ještě bych řekla, že ženy, i když to se v průběhu desetiletí taky mění, si své pití vyčítají podstatně víc než muži. Jsou k sobě ne snad přísnější, ale častěji si přiznávají, že pijí víc, než chtějí. „Neměla bych tolik pít“ – to tu docela slýchám.
Za celý svůj dlouhý pracovní život – pracuju od roku 1974, v oboru jsem tedy čtyřicet sedm let – vnímám, že přibývá žen, které mají s pitím problém. Také mi připadá, že výrobci alkoholu v poslední době cílí své kampaně více na ženy. Sleduji i to, že obecné hodnocení pití se postupem času trochu mění, ale pořád platí, že v naší společnosti je opravdu těžké nepít. Většina našich rituálů, ať smutných, nebo veselých, je spojena s pitím. Jsou lidé, kteří pijí z nudy nebo protože doma ta flaška prostě je a oni ani nemyslí na to, proč si právě teď sami nalévají.
Co bývá impulsem k tomu, že si člověk řekne „dost!“?
Pokud to člověk u sebe chce opravdu změnit, musí si v prvé řadě uvědomit, že pije tak, jak pít nechce. Důvody jsou velmi individuální. Když jsem pracovala na psychiatrii, jsem měla závislou klientku, která vážila asi čtyřicet pět kilo a sama vychovávala malého syna. Stačilo, aby si dala jednu až dvě plzně, a zjišťovala u sebe velké změny nálady a chování – byla agresivní. K nám na psychiatrii se odhodlala přijít, když ji pětiletý syn rozzlobil a ona se tak rozzuřila, že ho chtěla vyhodit z okna. Bydlela v šestém patře. Toho se strašně lekla a nenáviděla se za to, a v tu chvíli si už musela přiznat, že má problém.
Je typické, že dospívající to zkoušejí a experimentují, ale taky je dost důležité, co vidí doma. Jestli pití – a v jaké míře – patří k normálnímu rodinnému životu. Každopádně se alkohol do života rodin promítá opravdu hodně.
Když už jsme u rodin, co dělají jinak ty, které situace naopak stmelila? Neplatí i tady, že je to do určité míry „v hlavě“ – že záleží i na tom, jak se k celé situaci postavíme?
Možná ano. Já už jsem v roli prarodiče, a už ani ne malých vnuků, takže nejsem v každodenním kontaktu s dětmi a s tím, jak to rodiny mají, ale od klientů slýchám i to, že jsou za současnou situaci vlastně i vděční. Někteří si už teď umí vážit toho, co s dětmi společně dělají. A dodává jim to pocit smyslu i do budoucna.
Rozhodně je fajn i to, když rodič tráví určitý čas s každým dítětem zvlášť, jdou spolu ven a povídají si, anebo něco společně tvoří. Tohle všechno velice pomáhá proti tomu, abychom se cítili jako oběti. Jako oběti situace.
Proč je důležité se tak necítit?
Na souboj musí být dva, ale já můžu souboj odmítnout, a tím pádem není. Analogicky se můžu cítit jako oběť situace a posilovat to v sobě, anebo o tom nemluvit a začít něco dělat. Zůstávat v roli oběti je nebezpečné mimo jiné proto, že by se to s námi mohlo táhnout. Něco dělat je sice obtížnější, ale zároveň mnohem hodnotnější než hledat důvody, proč to nejde.
Takže doporučujete aktivní přístup.
Rozhodně. Mezi členy rodiny by asi mělo ideálně být tak, že si vzájemně něco hezkého řekneme, že se oceníme. Žena, která je na home office, se může někdy večer kvůli svému muži hezky obléknout – nemusí ji celé měsíce vidět jenom v teplákách. Může si občas vzít šaty, nalíčit se a dát partnerovi najevo, že chce, aby ji vnímal určitým způsobem. Že jí záleží na tom, co si o ní myslí a jak ji vidí. Samozřejmě, že se nám nechce – taky neříkám, že to musí být každý den. Ale občas ano.
Myslím také, že za všech okolností může člověk hledat, co by mohl tvořit. Máme tu klientku, která má dva syny a byla hodně zdeprimovaná. Trápil ji pocit, že to nedělá dobře ani v manželství, ani s dětmi, připadala si úplně nemožná a k ničemu; zdálo se jí, že své okolí jenom obtěžuje. Tak jsme se bavily o tom, jestli by se mohla aspoň částečně vrátit k něčemu, co měla dřív ráda – a ona začala vyrábět nádherné rukodělné výrobky, kompozice z papíru a z vlny. Když mi ukazovala fotky, žasla jsem, jakou má ta žena úžasnou představivost a jak je zručná! Dokonce se k ní přidal jeden ze synů, společně vystříhávají a lepí, a zažívají spolu u toho docela pěkné chvíle.
Tohle je, řekla bych, lepší než jenom sedět u televize nebo si pustit film, anebo být každý někde zalezlý. Samozřejmě by to nemělo být křečovité – tak, a teď musíme všichni něco tvořit! –, ale dítě ocení impuls, možnost se do něčeho pustit. A navíc to pro děti je důležitý signál – vždyť máme nějaké možnosti! Jen je musíme hledat a vidět.
To zní až nečekaně pozitivně!
Tahle doba kromě všeho negativního, kromě strachu, úmrtí, hrozby, která se táhne i do budoucna, opravdu přináší i pozitivní momenty. Třeba si v rodině, na partnerovi nebo partnerce uvědomíme, že je lepší, než jsme si mysleli, nebo si připomeneme, co jsme na něm viděli dřív. V téhle situaci to můžeme dobře poznat a zřetelněji vidět.
Také si myslím, a to bych skoro zařadila do naší národní charakteristiky, že jsme docela ochotní a štědří, co se týče různých druhů pomoci, počínaje šitím roušek přes pečení zdravotníkům až sbírky na postižené děti. Jeví se mi, že v tomhle jsme ohromně dobří. Stejně tak naše kulturní scéna – ani umělci to nevzdávají, viz online koncerty a spousta dalších aktivit. Osobně si toho nesmírně vážím a naplňuje mě to dobrým pocitem, že jsme se k tomu jako společnost postavili dobře.
To asi spoustu lidí překvapí – běžně tom slýcháme spíš opak.
Já jsem o tom přesvědčená. Nemám moc ráda velká slova – jak napsal Wolker, „ale slova jsou tak velká, že neprojdou mými ústy“. Ale myslím, že v téhle době je víc vidět, jak to myslíme, kdo se projevuje autenticky, pravdivě, rozumně, a zároveň vidíme, kdo prázdně plácá a podvádí. To se děje taky.
Možná právě proto se trochu zapomnělo na to, jak jsme jako společnost dobří. Že máme snahu, že nekašleme na slabší a že jsme schopní si pomáhat. Vaše generace a mladší lidé umějí hledat různé způsoby propojení prostřednictvím sociálních médií, a děláte to velice dobře. Řekla bych, že jsme dokonce lepší, než si myslíme, a že skutečně jsou lidé převážně dobří. I mnohé rodiny se skutečně snaží a nenechají své děti jaksi bezprizorní.
Samozřejmě – unavení jsme všichni, občas nebo i často jsme naštvaní asi taky všichni, ale prostě to musíme vydržet. Ale jako společnost jsme se celkově neprojevili špatně. O tom jsem tedy přesvědčená.