Tak trochu odpočinkový článek, inspirovaný právě uplynulými velikonočními prázdninami. A k těm u nás patří mimo jiné i televizní pohádka.
Text: Alena Kingham
Jasně že o Velikonocích chodíme s dětmi po lese, malujeme vajíčka, pleteme pomlázku, pečeme mazanec, sázíme ředkvičky, dopisujeme referáty, procvičujeme vzorečky, ale sem tam prostě potřebujeme vypnout. A tak i ti nejaktivnější – například učitelé, kteří mají zároveň doma děti – občas padnou, a třeba právě u televize, a třeba právě u pohádky… Jak je to ale se skutečnou „pohádkovostí“, tedy s určitou ryzostí a kvalitu žánru u současných filmových a televizních pohádek?
Osobně věřím ve výchovný a fantazii rozvíjející potenciál pohádek, a to v jejich ostré, grimmovsky kruté verzi. Zlo má být poraženo, zabito, svrženo ze skály, utopeno ve studni, prokláto mečem, případně spáleno v peci. Dobro má triumfovat na celé čáře, nikoli být za hlupáka a zlu se nedejbože podbízet. Jungem definované pohádkové archetypy by zkrátka měly být více méně zachovány, aby pohádka sdělila pohádkové poselství.
Pohádka je férová hra a děti to zpravidla berou. Málokdo má dětský mindrák z toho, že Bajaja usekl drakovi hlavy, nebo z toho, že ježibaba putovala do pece místo Jeníčka. Koledovali si o to, tak jim to patřilo. Dobro by zkrátka mělo vítězit na celé čáře. Pohádkové zlo je totiž esenciální, jsou to ztělesněné špatnosti, které v životě nechceme, a tak je potřeba je přemoci. Pohádka není návod pro mimosoudní mediaci, ale naopak, je to samotný souboj, a to ten nejnelítostnější, zkrátka něco jako boží soud. Je to archetyp hluboce uložený v našem kolektivním povědomí, který stále a znovu stanovuje hranice dobra a zla.
Dokud se pohádky pouze vyprávěly, bylo to snazší. Jakmile se začaly přenášet na filmové plátno či televizní obrazovku, nastal problém. Mnozí tvůrci totiž na plátně vlastně odmítli vidět a zpřítomnit pohádkový archetyp zla v původní syrovosti. Není to nepochopitelné. Fakt je, že číst si o zápase s drakem je jiné než ho zfilmovat. A tak se tvůrci vydávají různými cestami.
Někteří si jsou vědomi hlubokého archetypálního poselství pohádky a volí jiné prostředky, jak tento zápas zachytit. Dobrým příkladem je například pozdní tvorba režiséra Ludvíka Ráži. Jeho Sedmero krkavců či pohádka O Janovi a jeho podivuhodném příteli zaujaly syrovostí a zároveň byly mystické i poetické. Nefalšované zlo bylo potrestáno a smeteno ze světa. Vysvobození přineslo kýženou katarzi. K celkovému efektu přispěla i skvělá hudba Petra Hapky, skladatele, který byl pro pohádkovou muziku mimořádně nadán.
V Rážových šlépějích se bohužel vydalo jen málo tvůrců. Současná filmová generace sází spíše na kartu humoru. Zdeněk Zelenka, Karel Janák, Milan Cieslar či Jiří Strach se ale nezřídka stávají obětí přebujelého scénáře, který si neodpustí grotesku a nutí hrdiny často nesmyslně pobíhat z místa na místo, a tím v podstatě vycpat pohádkový prostor, jehož dominantními prvky by měly být archetypy dobra a zla. Naštěstí se tu a tam podaří silný příběh, například v roce 2003 Cieslarova filmová pověst O Ječmínkovi, Strachovy Tři životy (2007) či později Sněžný drak Eugena Sokolovského.
Současnému světu filmových pohádek dominují dvě režisérské osobnosti – Jiří Strach a Zdeněk Troška. V souladu s novodobým trendem také oni tvoří příběhy, v nichž nechybí humor a legrace. Otázkou je, zbývá-li v nich místo na pohádku.
Zdeněk Troška stvořil dvé pozoruhodných pohádek – vzpomeňme na poutavou a originální Jasněnku či určitou poezii a romantiku první Princezny ze mlejna. V ní se ovšem poprvé uplatnil režisérův milovaný svět čertů a hastrmanů. A ti se mu od té doby doslova utrhli z řetězu. Mytické bytosti se proměnily v groteskní kašpárky a ovládly Troškův pohádkový svět. Syžet přitom zůstal tragicky stejný – dosaďte si beze všeho figurky a zápletky z kupříkladu Čertovy nevěsty do Nejkrásnější hádanky; mnoho se nezmění. Ani krása jihočeského venkova, v Princezně ze mlejna ještě uchvacující, už stálým opakováním týchž scenérií nedojme. Komerční úspěch Troškových pohádek spočívá v takzvané holywoodizaci žánru. To není jistě nic zakázaného. Na pováženou ale zůstává, proč se autor vytrvale zaštiťuje jmény klasických sběratelů, především Boženy Němcové, když sám dobře ví, že její svět dávno opustil.
Jiří Strach boduje s Anděly Páně a opakovaně se umísťuje v anketách o nejlepší pohádku. Svízel je v jednom – Strachovy příběhy, jakkoli mnohdy vtipné a roztomilé, nejsou pohádkami v pravém slova smyslu. Snad hříčky s prvky pohádky, apokryfy či legendy. Ale málo platné, označení pohádka prodává lépe, zvlášť o Vánocích…
Toto ale není míněno nezbytně kriticky. S pohádkou je jistě možné si hrát, dělat si z ní legraci, třebas laskavou (jako například Zdeněk a Jan Svěrákovi) – jen mám takový pocit, že v poslední době se vlastně nic jiného s pohádkou nedělá. Draci se mění v kokršpaněly, vlci v matrace, vodníci v násosky, zlé sestry v tety Kateřiny a nejkrutějším trestem bývá pád hříšníka do hnojiště. Všichni se pobaví a hotovo. Ten kýžený prvek pohádkové katarze se jaksi vytrácí.
A tak si myslím, že stále je čas na pohádku, a to na silnou, opravdovou pohádku. To bych si dala líbit – třeba letos o Vánocích.
Alena Kingham je profesorkou českého jazyka na Gymnáziu Jana Keplera (a taky dvojnásobnou mámou).