Rok doma očima pracující maminky dvou školáků, dříve aktivních sportovců, z nichž ten mladší se navíc zrovna připravuje na přijímačky na gymnázium.
Text: Dana Nováková
Jaro 2020 – distanční výuka
Když na jaře 2020 zavřeli školy, asi všichni jsme si mysleli, že budeme doma pár týdnů a pak už se děti vrátí do školy. Všichni víme, jak to nakonec dopadlo.
Pro mne jako matku dvou školáků (tehdy 4. třída + sekunda osmiletého gymnázia) bylo loňské jaro doslova vražedné.
A to mám štěstí, že pracuji v oboru (marketing), kde se dá kvalitně fungovat i z domova. Už dřív jsem této možnosti občas využila – hlavně během letních prázdnin, nebo když byly děti nemocné. Proto jsem se zprvu naivně domnívala, že mne žádné drama nečeká. To jsem se však opravdu velmi mýlila!
Mladší syn totiž dostával seznam úkolů vždy na celý týden dopředu (našli jsme ho v týdenním plánování na webu školy) a odmítal si učivo vypracovávat samostatně. Ten dlouhý seznam ho vždycky vyděsil a neuměl si s tím poradit. Takže jsem s ním musela u všeho sedět.
Paní učitelka sice velmi brzy začala s dětmi komunikovat přes Skype (vždy cca 1 hodinu po obědě), ale to spíše pro kontrolu a dovysvětlení, a také aby dětem odpověděla na otázky. Ač jim postupně začala práci (už ústně) dávkovat ze dne na den, aby kontrolu lépe zkoordinovala, synovi to moc nevyhovovalo a chtěl si jít svým vlastním tempem. I nadále tedy bylo na mně, abych mu vše vysvětlila, zkontrolovala a dohlédla na to, že má hotovo.
Do toho se s občasnými dotazy či potřebou pomoci přidala starší dcera. U nich na gymnáziu žádná on-line výuka neprobíhala – vše dostávali k samostudiu a úkoly odevzdávali přes školní systém.
Když k tomu připočteme každodenní vaření oběda, potřeba vytáhnout děti odpoledne ven a veškeré domácí povinnosti, byla jsem na roztrhání. Najít chvíli klidu a času na práci bylo problematické a vyčerpávající. Pro sebe jsem neměla čas vůbec.
Manžel, který postupem času také zůstal doma, mi sice byl a stále je oporou, navíc obstarává většinu nákupů, ale zastat mne v těchto věcech nemohl. Sám má své práce dost.
Úlevu jsem pocítila, až když se synek koncem května vrátil do školy. Bylo i lepší počasí, školní hřiště bylo otevřené, a tak začal i víc chodit s kamarády sportovat. Jen hodil domů tašku a běžel ven.
Dcera byla relativně samostatná. Navíc měla také zase víc kvalitního sportovního vyžití, protože se jí částečně obnovily tréninky atletiky.
A já získala trochu klidu na práci.
Podzim a zima 2020 – on-line výuka
Podzim už nás všechny zastihl připravenější. Syn dostal k narozeninám notebook, dcera měla můj starý pracovní, takže když se vše překlopilo do on-line výuky, už jsme věděli co a jak.
Opravdu velkou změnu, a to k lepšímu, jsem zaznamenala u synovy školy. Paní učitelka přešla na Google Classroom, práci rozdělila a skvěle zorganizovala a systém výuky stále vylepšuje. Děti musejí vypracovanou práci nahrávat a přes Classroom v určitém termínu odevzdat. Paní učitelka každý úkol opraví, oboduje a pošle zpětnou vazbu. (Chudák u toho také musí sedět od rána do noci!) Některá cvičení mají děti na známku.
Některé on-line pracovní listy na dějepis a vlastivědu teď děti vypracovávají po skupinkách přes Google Meet, takže spolu mohou komunikovat a spolupracovat v týmu. Až na výjimky syn už školu zvládá relativně samostatně.
Největším vzdělávacím úskalím tak zůstává příprava na přijímací zkoušky na osmileté gymnázium, která pochopitelně opět padla plně na mne. Přestože syn na gymnázium chce, nedokáže se doma na přípravu soustředit.
Dcera je ještě samostatnější než na jaře. Zpravidla má 3–4 on-line hodiny denně a k tomu úkoly – vše zvládá v pohodě.
Díky tomu všemu se mohu nyní přece jen lépe věnovat práci, i když to samozřejmě pořád není ideální (vaření oběda, suplování venkovní sportovní aktivity atd.).
Málo pohybu a příliš času u počítače
I když se výuka zlepšila, stále tu jsou velká negativa, která mne jako zodpovědného rodiče trápí.
Na jaře i nyní od podzimu synkovi zrušili fotbalové tréninky. Postupně ho omrzely procházky, a jak se na podzim zkazilo počasí, omezily se i možnosti pohybových aktivit. Vidíme, že i přes naše snahy začíná tloustnout, a samozřejmě z toho nemáme radost.
Snad se to nyní, s příchodem jara, trochu zlepší. Vytáhneme kola a doufáme, že se brzy otevřou venkovní sportoviště a on si bude moci jít s kamarády zakopat.
Dceři naštěstí v nepovinném režimu přesunuli tréninky alespoň do lesa, takže pohybově nestrádá.
Další problém vidíme, tak jako asi mnozí rodiče, v množství času, který syn tráví u počítače a mobilu. Zatímco starší dcera je velmi činorodá a nabytý volný čas věnuje různým aktivitám – vyšívání, čtení, kreslení, šití, fotografování, video a foto editaci… –, synovi není nic po chuti, všechno je „nuda“.
Výjimečně souhlasí s tím, že si zahrajeme deskovou hru nebo že si postaví něco z lega, ale vždy vyžaduje naši (respektive mou) součinnost. Na procházku nechce. Jsem ráda, že si se mnou poslední dobou občas zajde aspoň na chvilku zaběhat. Většinou volného času ale k naší velké nelibosti tráví s elektronikou.
Nechte děti sportovat!
V tuto chvíli už mne ani tak „nebolí“ samotná distanční výuka. Na tu už jsme si všichni docela zvykli a děti jsou paradoxně i spokojené, že mají více času na své záliby. Vlastně by stačilo, kdyby se (hlavně tedy synovi) obnovily sportovní aktivity, v jeho případě fotbal, a otevřela se venkovní sportoviště. Aby mohl volný čas místo u počítače trávit s vrstevníky na hřišti a venku. Opět by tak získal sociální kontakt i dostatek pohybu.
Nezbývá než doufat, že se aspoň v tomto ohledu situace brzy zlepší.