Proč je pohyb důležitý zvlášť pro děti a teenagery a co můžeme udělat pro to, aby se ke sportu vrátily? Ondřej Bejbl jako fotbalový trenér ani jako tělocvikář nerezignoval ani v současné situaci. S fotbalisty má aspoň individuální tréninky, dětem na gymnáziu, kde učí, posílá úkoly a motivuje je ke sportu. Jak funguje tělocvik na dálku a co čekat po návratu do škol?
Text: Simona Martínková-Racková a Jaroslav Martínek
Nakolik podle vás po současné pauze hrozí odliv dětí od sportu?
Záleží na různých okolnostech, třeba na tom, jestli mají v rodině někoho, s kým si můžou jít zasportovat. I z klubů a oddílů často posílají online cvičení nebo individuální tréninkové plány, my to tak ve fotbalu taky děláme. Zájemci si tak můžou zacvičit, zaběhat, jít si na hřiště zakopat ve dvou lidech. Víc teď bohužel nelze.
Nicméně pokud v rodině nikdo další nesportuje, je to čistě rekreační zájem těch dětí, tak tam, obávám se, odliv hrozí.
Sám trénujete dorostence, tedy hráče od 17 do 19 let. Můžete se potkávat individuálně?
Naštěstí ano. Oproti hokeji nebo třeba plavání máme tu výhodu, protože fotbal je založený hlavně na běhání a práci s míčem, a to se dá do jisté míry zvládat i individuálně. Takové tréninky mám s několika kluky – zaměřujeme se na koordinaci, sílu, děláme i něco s míčem.
Ale samozřejmě to není ono, klasický trénink, kde je patnáct nebo dvacet kluků, to nahradit nemůže. Stejně tak nestačí, když si jdete jenom zaběhat nebo si zacvičíte. Je potřeba trénovat i specifické fotbalové dovednosti. A tady právě hodně pomáhají individuální tréninky.
Tým funguje jako hnací motor – všichni běží za míčem, tak běžím taky a chci tam být první. Individuálně je asi těžší přinutit se k maximálnímu výkonu…
Přesně tak. Proto také chtějí individuální tréninky ti kluci, kteří jsou opravdu zapálení, kteří fotbal milují nade všechno. Ale to je tak půlka týmu. A pak je tu ta druhá půlka, kluci, které to taky baví, ale když nemusí, tak nejdou. Nedonutí se, nebo jenom jednou za čas. Až se zase začne trénovat – i když bůhvíkdy to bude –, budou ty rozdíly vidět. A budou velké.
Půjde to vůbec dohnat?
Půjde, ale bude to běh na dlouhou trať. Už jsme ztratili rok. Bude trvat minimálně rok nebo dva, než se to nějak vybalancuje.
Jak to to vidíte u těch menších? Jsou děti, které před koronakrizí chodily třikrát týdně na trénink, byla to zásadní součást jejich života – jenže za ten rok se rozseděly u počítače, zpohodlněly a už se jim ani nikam nechce. Co byste poradil jejich rodičům?
Těm dětem se opravdu dramaticky změnil běžný denní režim. Do loňského března byly zvyklé na to, že ráno vstaly, šly do školy, ze školy buď rovnou pokračovaly na kroužek, ať už to byl sport, hudebka, nebo cizí jazyk, anebo šly na dvě hodiny domů a pak vyrazily na trénink.
A jaký režim mají teď? Vstanou těsně předtím, než začne online výuka, čtyři, pět, šest hodin sedí u počítače, a pak se stejně nedá nic moc dělat. Ven je pomalu zakázáno jít, když jste tři a někdo vás vidí, už se na vás divně kouká… Připadá mi, že „sport“ je v tuhle chvíli zapovězené slovo.
Takže radit je těžké. Je skvělé, když je v rodině někdo – sourozenec, rodič, teta, strejda, babička, dědeček… –, kdo je trochu aktivní a umí se s dítětem v rámci pohybu nějak pošťuchovat a hecovat – pojď, schválně, kdo uběhne víc, kdo udělá víc kliků? Jít na to formou soutěže, to často zabírá a děti se nechají strhnout.
Ale když v rodině nikdo takový není a dítě ani nemá v blízkosti bydliště dost kamarádů, je to složitější. Já trénuju už skoro dospělé kluky, tam už záleží na nich, jestli chtějí, nebo nechtějí, ale u dětí řekněme do patnácti let záleží na motivaci v rodině opravdu hodně.
Jste také tělocvikář na osmiletém gymnáziu. Neděsí vás představa, jak budou děti vypadat, až je zase uvidíte?
Až na pár výjimek jsme rok neměli klasickou hodinu tělocviku, takže trochu z toho obavy mám. Ve třídě vždycky máte pár lidí, kteří jsou šikovní, nadaní, ti většinou někde organizovaně sportují. U těch, řekl bych, zase takový problém nebude. Pak je tu většina třídy, děti, které v minulosti dělaly nějaký sport, ale už se mu nějakou dobu nevěnují, nebo něco zkusí a pak přejdou zase k jinému sportu. Myslím, že tyhle děti se na tělocvik třeba budou i těšit, protože už dlouho nic organizovaně nedělaly.
No a pak tam jsou děti, které nesportovaly nikdy, a tam se obávám, že budou markantní rozdíly. Když děláte na hodině třeba gymnastiku, u některých lidí se bojíte, že si při kotoulu zlomí vaz. Nemají průpravu z dětství. V mateřské škole s nimi z pohybových dovedností asi nic moc nedělali, na základní škole taky ne… Takové dítě pak ve dvanácti třinácti letech opravdu nezvládne ani ten kotoul – a jak to asi bude vypadat teď, když už rok neměly ani školní tělocvik?
Upřímně řečeno, myslím, že dřív než v září normální hodinu tělocviku mít nebudeme. A někdy se děsím toho, že se nůžky rozevřou ještě daleko víc.
V každé třídě jistě máte i děti, které mají v očích výraz hrůzy, když dojde na tělocvik. Myslíte, že jejich počet stoupne?
Obávám se, že ano. Běžně to bývá deset patnáct procent třídy a myslím, že se to zvedne o dalších deset. Ale co s tím dělat? Sám úplně nevím, která cesta je nejlepší. Samozřejmě je důležité motivovat. Až zase budeme mít hodiny tělocviku, budu ke všem přistupovat maximálně individuálně a i jako kolektiv budeme postupovat pomalu, nebudeme nikam spěchat. Co se týče pohybových her nebo gymnastiky, nejspíš se vrátíme k úplným základům, které jsme dělali třeba přede dvěma lety. Budeme to muset opakovat, jiná cesta asi nebude.
Na gymnáziu Arcus, kde pracujete, od začátku funguje distančně i tělocvik. Děti si vždy mohou vybrat mezi fyzickou aktivitu, nebo teoretickým úkolem. Jakou máte odezvu?
Ano, takhle jedeme od loňského jara. Na týden zadávám dvě varianty úkolu. Tou první byla konkrétní sportovní aktivita, třeba běhání, skákání přes švihadlo nebo posilování. Posílám jim k tomu návod nebo natočím video a popíšu, jak mají cvičit, kolik sérií a podobně.
Druhou možností je teoretický úkol – napsat něco o vybraném sportu. Fotbal a hokej všichni znají, tak jsem si dohledal netradiční sporty, jako je korfbal, koňské pólo, australský fotbal, lakros… Děti vždycky měly shlédnout část utkání a odpovědět na pár otázek.
Teoretické úkoly zadávám i pro případ, že je někdo nemocný nebo v karanténě, takže nemůže jít aktivně sportovat. A jak to dopadá? Praktické úkoly dělá jen asi čtvrtina dětí.
Na mnoha školách přitom tzv. výchovy – výtvarnou, hudební a tělesnou – distančně vůbec nemají…
Tak ono se to špatně učí, je to veliká změna oproti normálu. Přesto se všechny tyhle předměty dají dělat i na dálku – jen to chce najít správnou cestu. Tu člověk samozřejmě chvíli hledá, i u nás to vykrystalizovalo postupně, mimo jiné i na základě reakcí dětí. Společně jsme ladili, jak často mají úkoly být, jaký je optimální termín odevzdání atd.
Každopádně je určitě mnohem lepší jet dál, byť v nějakém nouzovém režimu, než ten předmět úplně vynechat. To pak děti skoro zapomenou, že něco takového vůbec bylo, a až se vrátí do školy, budou překvapené, že najednou mají o tři čtyři předměty víc.
Navíc to má i edukativní rozměr – pro děti je to vzkaz, že umění, ale i sport a pohyb by měly být stálou součástí jejich života. I škola tím, že to nevzdá, dává najevo, že to považuje za důležité.
Souhlasím. Navíc tělocvik máte od první třídy většinou až do maturity, takže to není úplně zanedbatelný předmět, i když se často bere na lehkou váhu. Rozumím tomu, že se větší důraz klade na češtinu nebo matematiku, ale fyzickou aktivitu bych rozhodně nepodceňoval. Jak víme, průzkumy ukazují, že nám mládež tloustne a má čím dál méně pohybu. Proto jsem rád, že na škole, kde učím, k tomu od začátku přistoupili jednoznačně – zadávej úkoly, normálně funguj.
V současné době se dá sportovat jen opravdu velmi omezeně, přitom pohyb posiluje imunitu, což teď všichni potřebujeme. Nepřipadá vám to paradoxní?
Jestli si vzpomenete, loni na jaře běželo v televizi video s doporučeními, jak se vyhnout covidu a dalším infekčním nemocem. Byly tam rozestupy, roušky, mytí rukou – a také pohyb v přírodě a sportování. Je dokázáno, že se tím posiluje imunita, o vyplavování hormonů, jako jsou endorfiny, ani nemluvím… Sport blahodárně působí na celý organismus, což souvisí s prevencí kardiovaskulárních a jiných onemocnění.
A teď se o tom najednou vůbec nemluví. Opravdu abych se bál na veřejnosti vyslovit slovo „sport“. Když se podíváte do zahraničí, a nejen do sousedních zemí, školy a sport se zavíraly až v poslední fázi. A my jsme obojí uzavřeli jako první, v březnu i v říjnu. Lidé, kteří o tom rozhodují, asi mají úplně jiné zájmy, než aby si populace udržovala zdraví tou nejjednodušší, a navíc nejlevnější formou.
To se týká i psychické kondice – endorfiny, jak známo, pomáhají odbourávat stres.
Přesně tak. Sportem se dá vyčistit hlava. Děti půl dne sedí u počítače, jede jeden předmět za druhým… tím spíš by si měly pak jít zasportovat! Pozor, neříkám, že by se to mělo okamžitě úplně otevřít. Ale hodně by pomohlo, kdyby mohly probíhat aspoň tréninky po malých skupinkách, třeba po pěti šesti lidech.
Nebo zapojit testování – existují už i testy ze slin nebo kloktací, ty by navíc měly být hodně spolehlivé. Je samozřejmě otázka, kdo by to financoval a jak by to celé fungovalo, ale kdyby byla vůle, určitě by se to dalo nějak provést. Ale připadá mi, že není vůbec snaha pro to něco dělat.
U dětí je rok velmi dlouhá doba, dítě během ní projde nemalou psychickou, ale i fyzickou proměnou. Není tím spíš důležité sportovat průběžně?
Přesně tak. V pubertě děti za rok běžně vyrostou o deset, někdy i patnáct centimetrů a mění se i fyzická struktura. Svaly, šlachy i kosti se zpevňují. Tím, že dítě pravidelně sportuje, posiluje pevnost všech těchto tkání. Takže pokud je zrovna v tomto růstovém období a rok nebo rok a půl nic nedělá – nevím, jak dlouho bude ta pauza ještě trvat – a pak začne zase sportovat, třeba i závodně nebo vrcholově, je tu velké riziko zranění.
Obávám se, že svalových i vazových zranění bude strašně moc, protože svaly a šlachy najednou nemají celoroční průpravu. Mnoho lidí teď nic nedělá, a pak zase najedou na tréninky třikrát nebo čtyřikrát týdně. Je dost pravděpodobné, že ordinace traumatologií budou plné pacientů s těmito problémy.
U dospělých nehraje pauza zase takovou roli, protože jejich organismus je už plně vyvinutý. Děti rostou a vyvíjejí se – to opravdu nelze srovnávat. Tam tělocvik, tréninky a jakékoli cvičení chybějí mnohem víc a může to mít závažnější důsledky než u dospělých. A to ani nemluvím o dopadu na psychiku.
A co tedy s tím?
Trochu zmírnit opatření – aspoň u venkovních nebo i halových sportů. Hodně by pomohlo, kdyby se děti mohly aspoň pohybovat na venkovních hřištích a mohly si zahrát aspoň třeba ten fotbal, basketbal, házenou nebo volejbal. Hlavní je, aby zase měly pravidelný pohyb a kontakt s vrstevníky.
Stoupne kvůli riziku zranění potřeba kompenzačních cviků?
O tom absolutně nepochybuju. Nejen kvůli riziku zranění, až člověk půjde znovu do zátěže, ale i proto, že teď lidé, a hlavně děti tráví daleko víc času u počítače, tedy vsedě. A každou zátěž je třeba kompenzovat – cviky na záda, na nohy, protahováním, rolováním na rollerech… To všechno teď to bude zásadní. Dřív když někdo třikrát týdně chodil na tréninky a protáhl se jednou týdně, ještě to jakžtakž stačilo, ale teď bude to fakt potřeba po každém tréninku a i mimo tréninky.
Sám hrajete fotbal za Třeboradice. Máte teď také pauzu?
Máme. Nemůžeme na tréninky, nejsou soutěže, nic. Takže si trénuju sám, chodím běhat a s bráchou si jdeme zakopat aspoň ve dvou, abychom měli balon u nohy. Snažím se nějak udržovat, ale to víte, není to jednoduché. Ze začátku jsem si kolikrát říkal – půjdu si zaběhat, jenže potom se mi nechtělo, tak jsem to odložil na druhý den, a to třeba zrovna pršelo…
Nakonec jsem si musel zavést pevný režim. Byl jsem zvyklý na tréninky třikrát v týdnu, tak jsem si do diáře zapsal, že se třikrát týdně půjdu v konkrétní hodinu proběhnout. A fakt jdu. Jinak bych se nedokopal.
I tohle může být recept, jak děti přimět k pravidelnému pohybu – nastavit jim režim podobný tomu, jaký měly za normálního stavu. A snažit se ten harmonogram dodržovat, i když občas lze samozřejmě udělat výjimku.
Asi tedy hlavně začít s nějakým režimem, byť nemusí být úplně ambiciózní?
Přesně tak. Určitě nedoporučuju velká předsevzetí typu, že teď najednou budu chodit běhat na dvě hodiny. Ale když jsem byl zvyklý na čtyři tréninky týdně, je dobré dvakrát nebo ideálně třikrát za týden pro sebe něco udělat.
Co jako rodič dělat, pokud se dítě už nebude chtít vrátit ke sportu, kterému se dřív věnovalo a mělo ho rádo?
Zkusil bych si s ním otevřeně promluvit o tom, proč se mu tam nechce. Je to kvůli dětem, které tam chodily, nebo co v tom je? Je důležité znát přesný důvod. A pak se pobavit o tom, jestli nezačít jiným způsobem – třeba chodit trénovat sám a pak zapojit.
Pokud dítě prostě jenom zlenivělo, tak říct – pojď, zkusíš si jeden trénink a pak to probereme znova. Když mi řekneš, že nechceš, dál tě nutit nebudu, ale aspoň jednou si to s ostatními dětmi zkus. Často je to totiž tak, že když dítě přijde do styku s kolektivem, pookřeje, a možná se k danému sportu nakonec i rádo vrátí.
Co když si dítě za ten rok přestalo věřit, bojí se, že bude trapné, ze všech nejpomalejší…?
Ujistil bych ho, že v tom rozhodně není sám, v klubu se taky může sejít dvacet dětí se stejným problémem. Tu pauzu a omezení měli všichni stejně, nějakých zásadních rozdílů bych se vůbec neobával. A hlavně – i trenéři s tím budou počítat. Takže není čeho se bát!
.
Ondřej Bejbl (26 let)
Syn Radka Bejbla, fotbalového vicemistra Evropy z roku 1996. Sám se fotbalu aktivně věnuje, v současnosti hraje na výkonnostní úrovni za Třeboradice. V mládežnických kategoriích oblékal, stejně jako jeho otec, dres pražské Slavie. Ondřej Bejbl je absolventem VŠTVS Palestra a nyní vyučuje tělocvik na pražském osmiletém gymnáziu Arcus, kde se snaží zajímavými domácími úkoly udržet tělocvik i v rámci distanční výuky. Zároveň působí jako kondiční trenér u dorostu fotbalových Neratovic a reprezentace ČR. Ondřej je pravidelným přispěvatelem on-line magazínu Velká přestávka už od jeho spuštění. Jeho tipy na zábavné fyzické aktivity pro celou rodinu najdete v rubrice Tělocvična.