Lenka, 13 let, studentka tercie na osmiletém gymnáziu
Když nám na jaře poprvé zavřeli školu, nevěděla jsem, co od toho čekat. V podstatě nikdo nevěděl, jakým způsobem nám učitelé budou zadávat úkoly a jak je naopak my, studenti, máme odevzdávat.
Ale kupodivu jsem uzavření školy nakonec zvládla dobře. Chyběli mi kamarádi a celkově prostě kdokoli cizí, protože nám zrušili i tréninky atletiky, hodiny klavíru, improvizační díly i hudební nauky.
Když školy zavřeli podruhé, byla jsem na situaci celkem připravena. Učitelé nám předem dali odkazy na různé kurzy, takže v tom nebyl takový zmatek jako minule. Také jsme rychle dostali rozvrh on-line výuky, podle kterého máme hodiny doteď. Každý den máme průměrně tři a ve zbytku času studujeme zadanou látku.
Tentokrát tak moc nepostrádám kontakt s lidmi. Díky on-line hodinám, kdy vždy slyším známé hlasy, mi moc nechybějí učitelé ani spolužáci.
Navíc máme super trenéra atletiky, takže i přes zimu jsme měli třikrát týdně trénink v lese a tam se vidím s některými kamarády, což je úžasné!
Bojím se návratu do školy, protože učitelé nám už od ledna slibují fůry testů. Doma mám navíc mnohem víc volného času, takže ve volných chvilkách můžu například vyšívat, kreslit, malovat, psát příběhy, číst knížky, editovat, stříhat videa… To bych ve škole nemohla, i kdybych měla všechno hotové!
Ale na druhou stranu bych se asi chtěla vrátit do normálního režimu, který byl před příchodem koronaviru. Vidět se denně s kamarády a zase mít atletické závody.
Celkově mám asi neutrální názor, je mi jedno, jestli půjdu do školy, nebo ne, ale možná bych radši počkala, až se to zlepší, protože šest / sedm hodin denně v roušce je vražda.