Samozřejmě, že jsem rád, že syn zvládá distanční časy relativně v pohodě a udržuje kontakt se spolužáky a kamarády. Dvojzápas Slavie proti Leicesteru mě utvrdil v tom, že dnešní mladá generace je díky technologiím jinde. No posuďte sami.
Text: Jaroslav Martínek
Začalo to nevinně. Před prvním zápasem mě potěšilo, že mi syn připomněl, že se bude hrát, a oznámil, že to chce taky vidět. Jen jeho věta, že si vezme telefon se sluchátky a bude se koukat s klukama, mě měla varovat.
„Dane, jsi tam?“ „Olíku, to snad nemyslíš vážně!“ „Teda Patriku, já ani nemusím poslouchat komentář, ty to zvládneš sám. Dyť my se ani nedostanem ke slovu!“
Takhle jeli od začátku. Když syn občas připojil nějaký komentář ke hře, měl jsem tendenci sdělit k tomu svou otcovskou glosu. Reakce byla krutá: „Tati, říkal jsi něco?“
No, bezbranková remíza z prvního zápasu byla příslibem do odvety. Správně jsem tušil, že si ji opět užiju s klukama. Tedy napůl. Mě k hovoru nepřizvali. Ale jako si Slavia zvykala na kvalitní trávník, hru soupeře a postupně se rozehrávala, zvykal jsem si i já na nepřetržitý sled komentářů.
Když Slavia krátce po přestávce dala vedoucí gól a syn ho neviděl, protože ho maminka nekompromisně poslala do sprchy, skoro mi i chybělo, že nevím, co na to říkají kluci.
„Ondro, Slavia dala gól!“ hlásila manželka, jen co vyšel z koupelny. „To si dovolila dost,“ odtušil, nasadil sluchátka a pokračoval v konverzaci. U druhého gólu jsme si aspoň plácli. Komentáře typu: „Ten orel (trenér Leicestru) se ale tváří. Nojo, to nečekal,“ i pobavily.
Když pak Ondra napsal svoji sondu do života online studentů Tajné triky domácích šprtů, všechno se mi spojilo. Jsem rád, že mu to s kámošema funguje, a budu ještě radši, když to půjde i poté, co se všichni vrátí do školy. Jen aby si nezvykli a nezůstali už napořád online. Třeba jednou i na tom pivu.