Jedno dítě v druhé třídě, dvě (jistě, dvojčata) v šesté a k tomu deváťák, který se teď navíc připravuje na přijímačky. Maminka popisuje, jak to v časech distanční výuky doma všichni zvládají.
Text: Alžběta Langová
Když loni v březnu zavřeli ze dne na den školy, byla to velká událost. Byla jsem v práci a nejstarší syn mi psal na Whatsapp, jestli je to pravda – a byla. Ten den slavil 14. narozeniny a byl nadšen. Nenapadlo nás, že školní rok pro něj toho 11. března skončil a že i většinu deváté třídy prožije „z domova“.
Máme čtyři děti – nejstarší chlapec je tedy dnes v devítce, holky-dvojčata v šesté třídě a nejmladší dcerka ve druhé. Naší velkou výhodou je, že jsme zvyklí být spolu velmi intenzivně. Děti jsme ani nedávali do školky, nastoupily vždy až do první třídy. Vlastně tedy máme na dnešní situaci průpravu.
Než začne škola, hurá na lyže!
Manžel je ajťák, já historička-archivářka. Muž je už několik let na home office tak čtyři dny v týdnu, prokládáno služebními lety po Evropě. Já chodím do práce tři dny v týdnu.
Dnes jsme všichni společně doma. Zase tolik se nezměnilo, jen jsme museli dětem zajistit technické vybavení. Manžel naštěstí mohl z firmy přivézt dva notebooky – jeden používá syn, druhý dvojčata. Ta sledují výuku společně, na úkoly se na něm vystřídají, pouze při online písemce mi na chvilku zabaví ten můj.
Naší výhodou je i to, že bydlíme v rodinném domku na vesnici, máme velkou zahradu a domácí zvířectvo. Není problém rozdělit se do pokojů, jen když byla velká vánice, občas jsme laborovali se silou wifiny. Zahrada je ovšem super – jakmile mají děti volno, vybíhají si ven. Když nachumelilo a online výuka začínala v 9 hodin, dvojčata v 8:30 už lyžovala na našem kopečku.
Pletení při vyučování
Naše dny mají poměrně pevný řád: my rodiče (nebo aspoň jeden z nás) vstáváme v 6:30 a vypravujeme nejmladší Karolínku do školy – ta měla pauzu jen v říjnu a listopadu. Když byla doma, dopoledne jsem se jí věnovala já. To pro mě byl asi jediný stresovější bod domácí výuky – dcerka je velmi živá a dopsat písanku byl někdy celodenní boj.
Dvojčata mají online výuku ve vlastním pokoji, syn zase ve svém. Dole na nástěnce máme rozvrh, na kterém kontrolujeme, kdy který den začínají, aby nezaspali. Holky jsou v tomhle spolehlivé, mladý brtník někdy potřebuje probudit, když je škola „už“ v osm. Vznikají tak vtipné situace – jednou jsem zapomněla a syn mi vynadal, že „málem zaspal, a to by ho teda zajímalo, kdo by ho jako omluvil“.
Domácí výuka má i jiná pozitiva: Holky se naučily na podzim plést, takže při dějepisu sedí vedle sebe a pletou – k velkému pobavení paní učitelky, která to vidí na kameře. Prý je to uklidňuje, tak proč ne? Do školy by si ovšem jehlice nebraly. Nebo si každá vezme na klín jednoho kocoura a na konci hodiny je spolužákům ukazují… To syn deváťák si kameru nezapíná nikdy (naštěstí to není vyžadováno). Chudák učitel – byla jsem se podívat, samé černé obrazovky…
Děti za námi chodí s úkoly pro radu či kontrolu, obory máme jasně rozdělené – já ty humanitní, manžel přírodovědné a angličtinu oba, víc tatínek. Děti jsou naštěstí zodpovědné, takže nemusím hlídat plnění, jen se kontrolně ptám, kolik, z čeho a do kdy, a povzbuzuju je, aby nic neodkládaly. Učí se tím plánovat – vidí, že odkládáním vzniká zbytečný tlak, protože pak je toho moc najednou. V tom vidím jasné pozitivum.
Je fajn, že to škola nepřehání
Klíčovým úkolem maminky je oběd – dotazy, co bude zítra k obědu, zpravidla začínají ve chvíli, kdy dojíme ten dnešní. Zejména rychle rostoucí synek se už od chvíle, co položí vidličku, vytrvale ptá, co budeme obědvat další den.
A to je asi nejslabší bod celé situace – občas mám totiž pocit, že jsem všechno vařila včera… Navíc se liší preference, někdo nejí to a někdo zas ono. Tak zkrátka stanovíme základní oběd, a například když syn nejí ovesnou kaši, sám si uvaří brambory – to je jeho univerzální jídlo.
Zpravidla obědváme kolem dvanácté, a pokud mají děti po obědě ještě nějakou hodinu, tak i dřív, aby to stihly. U stolu se většinou sejdeme všichni, pokud manžela nezdrží nějaký meeting. Je to takový náš rituál, včetně modlitby před jídlem (příčinou není kvalita mého vaření, tedy aspoň doufám!). Karolínka sice jí ve škole, ale když kolem půl jedné dorazí domů, většinou chce taky nášup.
Školu musím pochválit, protože výuky mají přiměřeně – dvojčata dvanáct hodin týdně, syn patnáct. A vždycky končí nejpozději ve 12.45. Díky tomu je odpoledne čas zvládnout úkoly, klavír, vyběhnout ven. Velká radost byla, když konečně nasněžilo. Vytáhli jsme běžky a snažili se využít každého slunného odpoledne – chodili jsme na okruh do lesa nebo po louce za domem. Děti si k tomu jezdily na zahradě z kopečka nejen na lyžích, budovaly iglú…
Jelikož je nás doma hodně, je tu i veselo. Samozřejmě dochází k třenicím, ale děti jsou naučené si spolu hrát. Shora je často slyšet hlahol, když hrají „okurku“ (něco jako slepá bába, navíc potmě, přesná pravidla neznám), následně řev, když někdo nabere hlavou trám, pak zase smích… Mají rádi i stolní hry (Bang, Osadníci, Carcasson, Karak, Citadela, šachy) a ve volném čase se k nim někdy přidá i tatínek. A všichni jsou velcí čtenáři, takže když dodám literaturu, je chvíli klid – bohužel hlavně fantasy „lámou“ rychleji, než bych si přála.
Deváťáci zpátky do školy? Raději ne!
Když se jich zeptám, jestli by chtěli do školy, shodnou se, že takhle jim to vyhovuje – syn je totální introvert, dvojčata jsou víceméně taky introvertky. Holky se na zahradě občas sejdou se stejně starou sousedkou, sem tam nás někdo navštíví. Syn s kamarády někdy hraje online hry. S dětmi našich přátel si píšou na whatsappové skupině – ještě mi občas dovolí si to přečíst…
Pořád se mluví tom, jak honem dostat deváťáky do škol. My se synem se tedy shodujeme, že by mu to v této chvíli vůbec nepomohlo: připravuje se totiž na přijímačky na gympl, takže dělá testy a navštěvuje online přípravný kurz. Škola by na něj najednou navalila všechny předměty – a nám je chemie, fyzika, zeměpis atd. už putna, teď potřebuje pilovat látku na testy z matematiky a češtiny.
Někde jsem četla článek o tom, že „doba přeje introvertům“ – naše rodina to nejspíš může potvrdit. Ale samozřejmě – jsme ta šťastná privilegovaná skupina, protože zvládáme dětem pomáhat s výukou, nestrádáme finančně, máme dost velký dům, zahradu a přírodu okolo. Sama si asi nejvíc užívám to, že nemusím vstávat do tmy a tahat je spící z postele – sice vypravujeme tu naši malou, ale když je jenom jedna, jde to mnohem rychleji, a navíc se můžeme vystřídat. Ne že bychom spali do devíti, ale mezi 6:30 a 7:30 je značný rozdíl.
I nám něco chybí – kamarádi a cestování
Děti by si pochopitelně přály, aby už k nám zas mohli všichni kamarádi – za normální situace tu míváme víkendové návštěvy. V omezené formě to tak máme i teď, nejsme úplně izolováni, ale přišli jsme o několik zimních akcí včetně pobytu na horách. Naštěstí zima letos přišla i k nám do nížiny, i když sjezdovku tady bohužel nemáme.
My rodiče se samozřejmě těšíme, až zase nastane den, kdy budou všechny děti ve škole a doma jen my dva, anebo až tu manžel zase jednou bude docela sám. Nicméně i tak doufám, že si opět zkrátíme školní rok a už červnu vyrazíme k moři – zase všichni pohromadě a na tři týdny….