Jarní karanténu jsem zvládal podle mě v pohodě. Bylo to něco nového, nikdo nevěděl, co od toho čekat, všichni zmatkovali. Měl jsem spíš pocit prázdnin, protože jsem byl doma, i když jsme samozřejmě úkoly dostávali.
Zavření škol na podzim už bylo mnohem horší. Už jsme věděli, co přijde, a že to není volno, jak jsme si možná trochu mysleli na jaře. Nejhorší na tom je, že člověk neví, kdy to skončí. Čím déle to trvá, tím víc ztrácíme sílu v tom pokračovat.
Došlo mi, že prezenční výuka je nejen pro mě lepší než ta distanční. Chybí mi spolužáci, ale i sezení v lavici a povídání si o přestávkách, živý kontakt s učitelem. Nikdy bych nečekal, že zrovna já tohle řeknu, nejsem žádný milovník školy, ale: „Vraťte mě zpátky do školy!“