Když si vzpomenu na předjaří roku 2020, uvědomím si, že první, co mě napadne, je, jak už je to dávno. A že je fakt až neuvěřitelné, jak se za tak krátkou dobu změnil náš život. S dcerou jsme třeba měli každé ráno společný kus cesty a vždycky jsme jen tak mimochodem probrali, co je nového. Dneska? Po snídani jí kladu na srdce, ať je cestou do školy opatrná. Má to do prvního patra šestnáct schodů a tuhle zakopla.
Text: Jaroslav Martínek
Loni v březnu měla naše dvojčata před dvanáctými narozeninami. Dcera k nim měla domluvený dárek: vlastní pokoj. Konečně se odstěhuje od bráchy! A pro tátu, který není právě kutilem, nastávala noční můra a děs, co všechno bude potřeba zařídit, nakoupit, smontovat. Na sklonku dubna, na narozeninové oslavě, měla dcera kámoškám prezentovat svůj nový pokoj.
Taky jste určitě plánovali – pamatujete? A jak to dopadlo? Oslava se pochopitelně nekonala, ale pokojíček jsme zvládli. A jak!
V předvečer předtím, než bez ohlášení zavřeli většinu obchodů, jsme zajeli do Ikey a pořídili dcerce do pokojíčku postel, psací stůl a židli k němu. Ve čtvrt na deset jsem na prázdném parkovišti přidělával poslední bednu na střechu auta. Kdybych tak tušil, že budu posledním návštěvníkem na pěkných pár týdnů…
Do toho děti přestaly chodit do školy. Prý to bude jenom na čtrnáct dní, ale pro jistotu si odneste všechno domů. To v překladu našich jedenáctiletých znamenalo, že si všechno nechají ve škole. Najednou bylo volno – a prázdno: žádné kroužky, žádná výuka, žádná oslava. A co je nejhorší, žádní kamarádi. To všechno v důsledku znamená nekonečný čas s mobilem. A bohužel taky rychlou ztrátu veškerých návyků.
Tedy jak u koho. Na našich dvojčatech se ukázalo, jak moc záleží na škole. Syn je na osmiletém gymnáziu, kde prakticky ihned přepnuli na distanční výuku. U dcery na základce jsme si užívali nekonečných e-mailů se zadáními, co opsat, vypočítat, zapsat do sešitu. Často jsme se přepnuli do modu „učí (se) celá rodina“. Maminka se specializovala na češtinu a cizí jazyky (angličtinu a němčinu ještě zvládá, španělštinu se začala učit spolu se synem), na mě zbyla fyzika a vůbec přírodní vědy v čele s matikou.
Podzim začal nadějně, i když s vtípky typu: „Vánoce? Už jenom třikrát půjdete do školy, a jsou tady!“ zněly na začátku školního roku trochu mrazivě. Leč jak se ukázalo, byly hodně blízké pravdě.
Takže jsme zase přepnuli do distanční výuky. Nutno uznat, že na obou školách už téměř plnohodnotné.
Bohužel ztráta návyků z jara udělala svoje. Jak se projevovala? Zadaný úkol se občas prostě nevypracoval a zkoušelo se, jestli v momentě, kdy na něj zapomeneme, čirou náhodou nezmizí. Opakované testování tuto hypotézu, žel, jednoznačně vyvrátilo. Místo toho napršely pětky za nesplněné úkoly. Ve většině případů navíc natolik pozdě (a taky tak ex post zapsané do Bakalářů), že už se známky zachránit nedaly.
Tady ale máme máslo na hlavě i my rodiče. Když v listopadu navštívil nás i naše rodiče covid, vůbec nás nenapadlo, že by nebylo od věci omluvit děti z vyučování nebo aspoň ve školách ohlásit, že nouzový stav nastal i u nás doma. Děti sice byly téměř bez příznaků, jenže my ne – a když rodičovská kontrola na bezmála dva týdny vypne, problém je na světě.
Přesto má tenhle mezičas i světlé stránky. Syn hraje šachy a šachisti dokázali rychle přepnout do online trénování. A samozřejmě to pojali kreativně. Někteří se třeba připojují vzhůru nohama – jsou totiž netopýři! Online probíhají i šachové turnaje pro dospělé i mládež, šachisti jsou zkrátka borci. A zavřená ZUŠ? Klavír online dvakrát týdně je při práci prima kratochvíle, a k tomu vítané kulturní vyžití.
Je fakt, že k sobě díky spoustě společného času máme blíž. I když v čase nastupující puberty, navíc ve dvojitém vydání, je naprostou nezbytností i soukromí. Děti mají naštěstí každý svůj pokoj, takže se tam občas zabarikádují a vycházejí, jen když je vyžene velký hlad a dojdou zásoby pochutin (zdravíme babičky a dědu!).
Vaření je u nás v rodině hlavně na mně. Bohužel mé pokusy jakkoli ozvláštnit jídelníček vesměs skončily fiaskem, takže jíme pořád dokola pár jídel, která mě už ani nebaví připravovat. Manželka sice tuhle spočítala, že jsme za poslední měsíc měli asi pětadvacet různých jídel, ale jak už jsem naznačil, ona je spíš na ty jazyky…
Pravda, tak dvakrát do měsíce se rozšoupneme dovážkou z restaurace – a já si užiju normální oběd (proč doma nikdo nechce moravského vrabce se šesti?!), když z pekla home office uteču do kanceláře. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale je to tak: Odpočinu si tam.
A pak ještě na malešickém kopci při sáňkování. To je ta pravá ladovská idyla mezi paneláky!