Fejeton o dětské radosti a smíšených pocitech
Text a foto: Jitka Neradová
Doba přináší zážitky nové, nečekané, mnohdy opravdu neobvyklé. Jako třeba situaci, kdy učitelka kráčí odpoledne se psem na procházku, a najednou zahlédne svoje studenty.
Chvíli si nejsem jista – jsou to oni? Nějak vyrostli od té doby, kdy jsem je viděla naposledy. Na monitoru není jejich překotný fyzický vývoj tak zřejmý. Ale jsou to oni! Běží ke své učitelce: „Jé, dobrý den, paní profesorko! Jak se máte? To je skvělé, že jsme vás potkali. My už chceme do školy!“
Člověk by až slzu uronil. Z radosti, že děti konečně vidí naživo. Že se k němu hlásí. Že jsou plné života, navzdory současnému přežívání.
Loni touhle dobou bych podobný zážitek určitě neměla, vždyť kdo se tehdy upřímně těšil do školy?
Jen si nevím rady s tím pocitem – je to dobře, nebo ne? Je to milé setkání, ale ty děti jsme zavřeli doma, nelítostně a nadlouho.
Zatím mají energii, některé. Elán a radost z náhodných setkání. Stejnou, jakou jsem cítila i já.
Tak ať jim ta energie vydrží, podporujme je v tom. I v tom, aby se v parku potkávali se svými kamarády. Učitelku jim klidně nechme do školy.
Ani dětská energie totiž není nevyčerpatelná. Až potkám děti bez úsměvu a přirozené dětské radosti, to už bude opravdu pozdě…