Co pro to může udělat sám žák či student, a jak mu s tím můžou – aspoň trochu – pomoct rodiče?
Text a foto: Jitka Neradová
Děti se už rok učí se sluchátky na uších a z pohodlí svého pokoje, někteří i z postele. Nač vstávat, když stačí nezapnout kameru a můžu se učit matiku v pyžamu? Navíc nikdo nevidí neuklizený pokoj. Je to pohoda, na první pohled vlastně splněný sen mnoha předchozích studijních generací. Jenže všeho moc škodí. Loni v březnu to svým způsobem splněný sen byl, letos (už skoro) v březnu je to otrava, stres a nekonečná nuda. Knihu Dva roky prázdnin už nikdo nechce ani mít v knihovně, natož si ji číst. Proč taky, když to prožíváme?
Ale navzdory zdánlivému pohodlí se rojí jeden problém za druhým.
Poměrně častým úskalím je neschopnost se soustředit. Mnohé děti se u počítače, navíc v domácím prostředí, na výuku prostě nedokážou koncentrovat. Příliš věcí je rozptyluje, a to i pokud mají (vycházím z té lepší situace) pro výuku doma podmínky. Ale tu zvoní PPL, tu volá babička, teď zase kámoši. Spousta dalších otevřených oken na notebooku, kde se hrají hry s jinými kámoši, nutnost vyvenčit psa…
Bylo by možné vyjmenovat desítky dalších impulsů.
Mnoha dětem navíc stačí pouhé vědomí, že jsou doma – už jen to jim brání v práci. Je to přímo jejich vlastní vysvětlení: doma se prostě nepracuje, nebo ne tolik, a že je pro ně těžké sedět pořád u počítače a dělat úkoly jako ve škole…
Východisko je většinou jen v sebekázni. Ale chtějme ji po dětech, když jí mnohdy nedisponujeme ani my sami!
Pomoci jim můžeme kontrolováním, ale tomu se běžný puberťák úspěšně vyhýbá.
Nezbývá tedy nic jiného než autotrénink.
Pokud má dítě učitele, který jeho stavy chápe, a proto se snaží učit aspoň trochu kreativně, tak má kliku.
Ale klik je omezené množství, a tak děti u monitoru často téměř usínají. Měly by si od počítače pravidelně odskakovat, nesedět u něj nonstop. Je přestávka, jdu se protáhnout. Otevřu okno a větrám. Pak se zase vrátím.
Během výuky nehraju hry, nechatuju ve vedlejším okně, nepoužívám mobil.
Snad se dá dodržováním těchto pravidel nějaké soustředění navodit, ale je to běh na dlouhou trať. A my všichni doufáme, že zavření škol tak dlouhé nebude.
Pak navíc přijde další fáze: nemožnost soustředit se pro změnu ve školním prostředí, protože na všechno si člověk musí chvíli zvykat. I proto se domnívám, že v důsledku je pro děti nejhorší tzv. rotační výuka, při které jdou jeden týden do školy a druhý ne. Všechno se tím rozbourá a nic nového z toho nevznikne.
Pokud tedy nastane rotační výuka, snažte se jí vyhnout – samozřejmě je-li to ve vašich rodičovských silách. Pro dítě a jeho psychiku je lepší, když něco nějakou dobu trvá a ono si na to zvykne. Systém „týden ve škole, týden doma“ všechno jenom zhorší – trpí tím biorytmus (dítě musí jinak vstávat, jinak jíst atd.), ale právě i soustředění a pracovní výkon.
Ale zase to přináší tolik žádanou socializaci. Děti by konečně byly s kamarády. Jenže ve škole většinou musí být zarouškované, a tak je lepší socializaci podporovat jinými cestami. Třeba sejít se s vrstevníky v parku nebo si spolu v klidu hrát na zahradě, na čerstvém vzduchu.
To jim můžeme umožnit my.
Na soustředění musí děti zapracovat samostatně. My můžeme jen občas zkontrolovat, jestli má syn nebo dcera opravdu otevřený jen školní Meet, a žádná další okna ani hry. To je cesta, jak jim pomoci k soustředění, byť komplikovaná a zároveň idealizovaná.
Ten počítač, povinnost sedět u něj, to strašně svádí. Jenže s deseti dalšími paralelními cestami to soustředění prostě nenastane.
Tak jim to aspoň říci a občas je zkontrolovat. Víc asi zatím nelze.