Jde to vůbec? Na některých školách se tváří, že ne, a rovnou to vzdávají, jinde se tělocvikáři opravdu snaží. Jenže při tom leckdy narážejí na problém, se kterým asi nepočítali.
Text: Jitka Neradová
Tělocvik je jednou z mnoha aktivit, kterou lze do virtuálního světa přešaltovat dost obtížně. Jistě, lze mít doma improvizované online lekce jógy či pilates, ale většině z nás to připadá nepřirozené. Už jen ta představa – cvičit přes Google Meet… Komu by se do toho chtělo? Nicméně doba je taková a tělocvik je školní předmět. Školy učí distančně, tedy se bude distančně i cvičit.
„Musíte se přeci hýbat, chodit do přírody,“ nabádala média lidi i děti během jarní fáze koronakrize. Na podzim už to tak intenzivní nebylo. Vlastně se to úplně obrátilo: Tělocvik se dostal na index a stal se zakázanou aktivitou. Doslova.
„Posílám vám odkaz na aplikaci, podle které si budete měřit denní dávku kroků,“ připomínali se tělocvikáři, tedy ti osvícenější z nich, kdykoli jim byl dán kousek virtuálního prostoru. Jejich snahu přimět děti na dálku k pravidelnému sportování považovali někteří za roztomilou výstřednost, ale jiní za dost zásadní požadavek – vždyť takřka jediné fyzické povyražení v nudné a nekonečné karanténě dosud představovaly procházky v parku.
Rovněž přesun pohybu do zakázané zóny vzbudil protichůdné reakce. Někteří ze samého respektu k vládním nařízením odmítali udělat byť i jen rychlejší pohyb. Jiní ho naopak chápali jako ilegální aktivitu, a najednou byli ochotni hýbat se víc než normálně.
Ne tak ve škole. Děti často rády kynuly u počítače.
Tělocvikáři se nevzdávali, intenzivně se snažili proniknout do virtuálního rozvrhu
a nějak děti vybudit k tělesné aktivitě. Když ale došlo k hodnocení a porovnávání, ukázalo se, že pohyb, ačkoli se to na první pohled nezdá, pro tuto věkovou kategorii zase tak atraktivní prostě není.
Když mi mladá tělocvikářka s pohoršením ukazovala, že moje třída takřka vůbec neplní sportovní výzvy, nevěděla jsem, co na to říci. Dosud jsem byla skálopevně přesvědčená, že pohyb je pro ně takřka závislostí. A najednou se neúčastní koronavirové výzvy, nechtějí cvičit online?
Tělocvikáři v tomto případě nebyli moc empatičtí, a vlastně ani není divu. Dalo jim docela práci vymyslet, jak studenty motivovat přes kameru, vytvořit tabulky, systém, vyhledat vhodné aplikace, a hlavně nabízet dětem stále nové a pestré aktivity. Taky mohli suše přikázat, ať si jdou zaběhat do parku, a tím to pro ně mohlo skončit. Jenže oni se snažili – vymýšleli a přizpůsobovali pohyb na míru nové, nenormální situaci.
Vlažná odezva pro ně byla logicky rozčarováním. A nejen pro ně – ani rodiče posléze nepřekypovali nadšením nad špatnou známkou z online těláku.
Já ve sborovně řešila jen to učitelské. Rozladěný kolega, jindy vždy usměvavý, protože nadopovaný endorfiny z intenzivního sportování, lakonicky konstatoval: „Nemají to povinné, těžko to z nich vydolujeme!“ Ač se mi tomu nejdřív nechtělo věřit, asi to trefil.
Paradoxní na tom bylo, že na vysvědčení měli z tělocviku jedničku všichni. Ti, co poctivě plnili výzvy a snažili se hýbat i v době, která je odsoudila k sezení před počítačem. A stejně tak i ti, co se od monitoru vůbec nezvedli a i v době výuky pařili v dalších oknech hry, od kterých se v pozdních nočních hodinách jen neochotně překulili do vedlejší postele.
Pochybuji, že jde pregnantněji definovat chaotické jarní období školního roku 2020:
Děláš něco, snažíš se, jsi aktivní? – Dostaneš jedničku.
Neděláš nic, bojkotuješ, co se dá, jsi pořád nalepený na monitoru? – Je to těžká doba, taky dostaneš jedničku.
Pak přišel tolik očekávaný nový školní rok. Ale hned od září, v době prezenční podzimní výuky, byl tělocvik zase zakázán! Při pohybu se prý virus aktivuje a přenáší, navíc se děti společně převlékají, takže je nebezpečí nákazy mnohem větší.
Ministr místo tělocviku doporučil pomalé a rozvážné procházky po lese. Přemýšlela jsem o tom, zda ministr někdy viděl živé děti, ale nic jsem nekomentovala.
Tělocvikáři také valili oči, ale pokyn akceptovali. Jali se s dětmi v sychravém podzimním počasí chodit na poklidné vycházky. Ovšem změny na bojišti se daly čekat každým dnem, a tak vzápětí nejvyšší místa zatrhla školy úplně.
Opět tedy přišly ke slovu pohybové aplikace. Tělocvik si ve virtuálním světě vybojoval své nevelké místo na slunci, ačkoli podle ministerstva zdravotnictví i školství byl pohyb takřka smrtelným hříchem. Dalo se vlastně jen posilovat o samotě před blikající obrazovkou počítače. Doporučené aplikace byly převážně běhací, takže online studenti byli nuceni výhradně k běhu.
U dětí je zájem o pohyb vždy individuální. Škola má jedno nezaměnitelné pozitivum, a totiž že v reálném prostředí a čase je většinou k nějakému pohybu přiměje. Tedy i ty, co se hýbat nechtějí. Virtuálně už to taková sláva není.
Zpočátku to kupodivu docela i funguje. Zřejmě za to může určitá dávka zvědavosti – jak se, kruci, dá dělat tělák online? Jak ale přijde na řadu pravidelnost spojená s fyzickou námahou, je třeba se rozhodnout: opravdový sport, nebo virtuální náhrada v podobě aplikací? Co vyhraje, je snadné uhodnout.
Popravdě řečeno, není se jim zas tak co divit. Ba řekla bych, že jim i rozumím. Sport má být hlavně radost, relax a osvěžení. Nikoli povinnost odšlapat si vzdálenost diktovanou aplikací. Zvlášť pokud si radši zahrajeme fotbal nebo v tělocvičně skáčeme po gymnastickém koni. A najednou musíme jen běhat a běhat a běhat. Obecně se sice běh vnímá jako velmi moderní druh pohybu, který mohou provozovat takřka všichni – leč povinně? S diktaturou tělocvikářem nařízené aplikace?
Ne na všech školách se tímto „problémem“ zabývají – někde tělák úplně odstřihnou, a basta. Někde to naopak zvládají úplně skvěle, jejich online sportování je dost rozmanité, jóga, gymnastika, trenažery, a dokonce i tenis.
I tělocvik se zkrátka dá dělat online – jen to umět. Tam, kde to nezařídí škola, musí nastoupit rodina. Protože pohyb je pro děti dost stěžejní aktivitou. A když se to scvrkne jen na pětky za neplnění aplikací, je třeba to řešit. S dítětem – proč se mu nechce hýbat? S kantorem – je tohle cesta, jak děti přimět k pohybu? A možná i sami se sebou – a pustit se do sportování spolu s dětmi!