Dvojčata Anežka a Jindra, 12 let, 6. třída
Zavření škol v první vlně nás zastihlo uprostřed jarních prázdnin v březnu 2020. Nejdřív jsme byli zklamaní, že máme stejně prázdniny, ale pak jsme zjistili, že budou školy zavřené déle, a měli jsme radost. To jsme ještě byli na prvním stupni, v páté třídě. Paní učitelka požádala všechny děti o čísla mobilů, a rodiče ať se ničím nezatěžují. Každé ráno nám poslala na mobil úkol z matiky a češtiny, angličtinářky zadaly úkol na týden – Jindra ho posílal přes WhatsApp, protože je skupina A, Anežka ho nosila o patro níž, protože paní učitelka bydlí pod námi. Každý pátek třídní paní učitelka objela vesnice, sešity si vybrala a předala sešity s opravenými úkoly z minulého týdne.
Na konci května jsme šli nadšeně do školy, kamarádi už nám moc chyběli. Aby se nepotkávalo tolik dětí, byli jsme rozděleni do skupiny A a B jako na angličtině. Vtipné bylo, že jsme coby sourozenci ráno jeli společně autobusem a pak šli do školy, tam nás rozdělili a domů jsme jeli už zase spolu… Když se předávalo vysvědčení, s celou třídou jsme pro třídní paní učitelku připravili rozlučku. Část třídy udělala album s fotkami z výletů a akcí za celých těch pět let a všichni jsme se podepsali na speciální fotbalový míč na podstavci, protože naše třída byla opravdu fotbalová.
V září jsme šli do školy s nadšením – přestoupili jsme na druhý stupeň a cítili jsme se dospěleji. Hlavně Anežka do toho šla s velkým odhodláním, jak se bude učit. Bohužel než se všichni stačili pořádně seznámit – najednou jsme měli jiné učitele, jiný systém výuky a práce –, tak nám školu zase zavřeli. Museli jsme se naučit Bakaláře a Teamsy, technicky zvládnout on-line výuku a už zase jsme se nemohli vídat se spolužáky. Ten týden před Vánoci, kdy nás pustili do školy, to moc nezachránil. A na co se nejvíc těšíme? Jindra na kluky a fotbal, Anežka hlavně na kámošky. Online vyučování je nuda, už nás pusťte do školy!
Očima maminky Heleny Schmidt Gelnarové:
Anežku a Jindru online výuka moc nebaví, občas slýchám výmluvy, že nešla wifi, mikrofon nebo kamera. Není v mých silách situaci zlepšit, protože jsem celé dny v práci, do které navíc dojíždím, a večer jim musím honem uvařit večeři a oběd na druhý den. Ve 12 letech je na ně hozená samostatná výuka, příprava oběda, vypracování prezentací a projektů atd. Učit se sami moc neumějí, nebaví je to a těžko je honím o víkendech, aby všechno dohnali. Jindra často nedělá nic jiného, než že dřepí u hry, Anežka má aspoň dvakrát týdně online tancování, za což jsem našemu trenérovi nesmírně vděčná.
Je mi upřímně líto dětí ve městech. Tady venku si děti užívají sníh, bruslení, a když je hezky, tak kolo. Nejhorší je, že i mně jako rodiči začíná být jedno, jestli nějaký úkol mají, nebo nemají, připadá mi to stejně k ničemu. Nemají osobní kontakt s učiteli, takže nějaká autorita nefunguje, ani nemají chuť se předvádět, že něco vědí. Na hodiny se připojují, aby neměli absenci, ale mám dojem, že to je jediný důvod. Nezájem začíná silně převažovat… Mimochodem, za pololetní vysvědčení byly děti odměněny bez ohledu na výsledky – tohle přece nezažila žádná generace!