Barbora Slámová ze ZŠ Velké Březno je zřejmě nejpopulárnější češtinářka v celé republice – její instagramovou stránku Čeština „na pohodu“ sleduje přes 22 tisíc uživatelů. Co všechno to obnáší? Nakolik ji inspirují „její“ osmáci a deváťáci? A co při online výuce vytěžila z vlastní studentské zkušenosti?
Text: Simona Martínková-Racková Úvodní foto: Jana Hronská
Voláme si až navečer, protože jste dnes učila do čtvrt na šest. To dětem končí škola tak pozdě?
To naštěstí ne. Ale kromě toho, že učím na základní škole, jsem se zapojila do šablon od Evropské unie, a tak mám ještě i odpolední hodinu, takový kroužek. Chodí tam děti, které jsou ohrožené školním neúspěchem, a zároveň i ty, které čeština baví a chtějí se jí víc věnovat. I proto tomu neříkám doučování, spíš se společně rozvíjíme. Kromě toho občas připravuji studenty k maturitě, a teď mi právě skončila hodina s jednou slečnou.
Tak to jste s češtinou skutečně od rána do večera!
Přesně tak. Když neučím, vytvářím Instagram. Ono to vypadá jako fajn koníček, ale je to práce na plný úvazek. A když nedělám ani jedno z toho, tak studuju – taky češtinu, v Ústí nad Labem. Jsem ve druháku navazujícího magisterského studia, čeká mě poslední semestr. Je to denní studium, takže mám každý den online přednášky nebo cvičení. Diplomku už mám naštěstí napsanou, to jsem zvládla během vánočních a jarních prázdnin.
Jak dlouho už funguje váš profil Čeština „na pohodu“?
Zakládala jsem ho v listopadu 2019 a víceméně za to vděčím svým žákům. Hned jak jsem tam v září nastoupila, ptali se mě, jestli mám Instagram. Já ho měla, ale do svého soukromí jsem je úplně pouštět nechtěla. Tak jsem si řekla, že si založím profil, kam budu dávat češtinu a občas to proložím něčím ze svého osobního života, protože byli hrozně zvědaví. Vůbec by mě nenapadlo, že za rok a čtvrt bude mít přes dvacet tisíc sledujících! Ale samozřejmě s tím přišla mnohem větší zodpovědnost.
Co tam přitáhlo tolik lidí?
Občas si toho profilu všimne někdo, kdo má mnohonásobně víc sledujících, nasdílí to a doporučí. Takhle mi během jednoho dne přišlo třeba pět tisíc nových lidí. Taky jsem byla ve Fokusu Václava Moravce, a jen co pořad odvysílali, hned mi to tam skákalo.
Co všechno práce na Instagramu obnáší?
Celé to dělám sama, od nápadu až po grafické zpracování. Nejdřív ze všeho si udělám důkladnou rešerši, protože chci, aby všechny informace byly opravdu ověřené. Potom musím vymyslet, jak to kvantum informací shrnout do krátké grafiky, tu vytvořím a napíšu doprovodný text. S mediální komunikací mám naštěstí zkušenosti, původně jsem totiž studovala češtinu se zaměřením na média. Do příběhů – Insta stories – vymýšlím kvízy, většinou o deseti otázkách plus vysvětlení, a taky natáčím videa.
To je asi samostatná disciplína, že?
To je. Musím při tom přemýšlet jako uživatelé – někdo si zrovna nemůže pustit zvuk, takže to otitulkuji, nějaký čas zabere i střih, editace… Asi nejnáročnější bod mého programu jsou výuková videa, proto jich už nedělám tolik. Kdyby vás zajímala, najdete je na Instagramu i na Youtube.
Denně mi taky chodí desítky dotazů, během distanční výuky to dost narostlo. Děti a studenti mi fotí úkoly, se kterými si nevědí rady, a já se snažím poradit. Rozhodně jim ale úkoly nevypracovávám – jen potvrdím, zda úlohu řeší správně, nebo poradím, jak k tomu přistupovat, aby došli ke správnému řešení. Taky mi zrovna dneska psala slečna z gymnázia, že přemýšlí o studiu bohemistiky a zajímá ji, jak to chodí. Takže je to zároveň taková poradna.
Už začínám chápat, že ta „práce na plný úvazek“ nebyla zas taková nadsázka…
Pokud člověk chce mít úspěšný profil, musí se mu věnovat v podstatě nonstop. Kdybych tam chodila jednou týdně, už se nebude zobrazovat tolika lidem – ani těm, kteří mě sledují. Instagram vidí, jak se uživatel chová, a přednost dává těm aktivním. Takže je potřeba pořád reagovat, odpovídat, vkládat příspěvky.
A sledovat „konkurenci“!
Je fakt, že výukových profilů je teď docela hodně. Doporučuju ale dávat pozor na to, kdo to vytváří, a ověřovat si informace. Lidé to totiž někdy jenom stahují z internetu, z cizích prací, a ani neuvedou zdroj. To mi docela vadí.
Známý je profil Červená propiska, ten byl asi první na tohle téma. Funguje už poměrně dlouho a má přes 70 tisíc sledujících. Jsou to dvě korektorky a zaměřují se spíš na dospělé, není tam tolik vysvětlení a vzdělávacího obsahu určeného třeba i mladším žákům. Oproti tomu hodně vzdělávací jsou příspěvky Běžícího češtináře – to je učitel, má i doktorát z Masarykovy univerzity, který připravuje žáky k přijímacím zkouškám.
Podle čeho vybíráte témata? Inspirují vás i vaši studenti, nebo třeba notorické chyby?
Většinou se věnuji chybám, které někde vidím. Tipy mi dávají i sledující a kolegové z fakulty, kteří taky učí češtinu. Já teď učím češtinu 45 dětí, a jestli mě jich aktivně sleduje deset, tak je to hodně. Moc se mi do toho nemíchají.
Váš profil působí pozitivně, rozhodně ne školometsky ani akademicky…
Snažila jsem se. Nechtěla jsem jít do kontrastů zelená – červená nebo růžová – černá, dobře – špatně. Měla jsem asi deset variant a nakonec vyhrála lososová s modrou – působí pozitivně a zároveň neutrálně. Přiznávám, že nemám ráda červenou. Ani červeně neopravuju.
Připadá vám agresivní?
Přesně tak. Agresivní a negativní, ale za to může škola. Diktáty opravuju fialovou nebo zelenou, ať je to veselé. Některým žákům ze začátku vadilo, že tím pádem nemůžou sami psát fialovou, ale už jsme se domluvili.
Tohle teď odpadá…
Ne tak úplně. Někdy chci, aby mi úkol vyfotili, jindy ho dělají na počítači, snažím se to střídat. Když mi úkol naskenují nebo nafotí, opravuju ho v tabletu elektronickou tužku, a vždycky si navolím nějakou pěknou barvičku. Červenou ale nikdy.
Připravujete i maturanty – jak snášíte období nejistoty?
Není to moc příjemné, protože pořád nevím, kdy to tedy bude a kolik máme času. Na druhé straně, celá doba je nejistá. Reagovat na všechny ty změny je náročné, proto nikomu nic nezazlívám. Sleduju na Instagramu ministra Plagu, a když si čtu reakce maturantů, je mi ho docela líto. Protože on si taky nemůže vyhlašovat, co se mu zlíbí. Některé reakce mi připadají až nevhodné – je k pláči, jak se tam vyjadřují lidé, kteří by měli složit zkoušku dospělosti a předvést nějaké znalosti.
Máte profesionální deformaci a trpíte, když vidíte chyby, nebo jste to už odbourala?
Dřív jsem to tak měla, ale od té doby, co učím na základní škole, jsem to hodně odbourala. Když si všimnu, že někdo v mém okolí, kdo třeba hodně pracuje s psaným projevem a posílá e-maily spoustě lidí, dělá dokola tutéž chybu, řeknu mu – nechci tě opravovat, ale víš, že tady se píše měkké i, protože…? Lidé jsou většinou rádi, pomůže jim to. Ale jinak to moc neřeším. Opravování má negativní konotace, tak se tomu snažím vyhnout.
Kamarády rozhodně neopravuju a žáky jen v mluvnických cvičeních. Když mají chyby v literárním úkolu, napíšu jim do komentáře – „dávej si pozor na pravopis“, a třeba i dám do závorky „vidím, že ti dělá problém shoda podmětu s přísudkem“, ale to je vše. Nechci je demotivovat a nechci, aby pořád měli strach, že udělají chybu. No tak ji udělali, svět se nezboří. Co mi ale vadí, jsou chyby v médiích. Tam by se objevovat neměly. Ale na druhé straně – všichni jsme lidi. I já se kolikrát utnu.
Distanční výuka už trvá rok, pojďme tedy bilancovat. Jaké to bylo na začátku a jaké je to teď?
Na začátku to byla hrůza, teď je to mnohem lepší. Člověk si asi zvykne na všechno. Tenkrát zavřeli školy ze dne za den, absolutně jsme neměli čas se připravit. Mnoho kolegů ani neumělo pracovat s různými aplikacemi. Pamatuju si, jak se na jedné z prvních schůzek kolegyně ptala, co je to PDF. A dneska učí online přes učebny… U kolegů, kteří na to nebyli zvyklí, došlo k obrovskému posunu.
V první fázi jsme navíc neměli žádnou online platformu pro celou školu. Děti neměly žákovské maily, nic. Teď už jedeme přes učebny v Googlu, je to přehledné a všichni vědí, co mají dělat. Už se mi nestává, že by dítě neumělo poslat přílohu nebo že by ji poslalo bez textu, což bylo na začátku běžné.
Loni jsme online učili jen čtyři předměty: češtinu, angličtinu, němčinu a matematiku, a každý si to dělal tak, jak uznal za vhodné. Já se snažila vést online výuku, aspoň s dobrovolníky. Měli jsme lekce na Skypu a sešlo se tam třeba pět žáků, kteří si chtěli udělat úkoly společně. Teď už se online výuky musí účastnit všichni a ve všem je pevný řád.
Kdyby mi před rokem někdo řekl, kam se české školství posune, nevěřila bych mu. Někde jsem četla, že to, co se tu nezvládlo za deset nebo patnáct let, zvládl covid během několika měsíců. Lidé najednou věděli, že se musí naučit pracovat s technikou – že jiná cesta není. A posun vidím i u dětí. Ze začátku byly z online hodin vyjukané, teď už všechno mistrně zvládají.
Musí mít zapnuté kamery?
Nemusí. Nikdo nemá právo je k tomu nutit. Samozřejmě bych ty děti hrozně ráda viděla a nepovídala si pořád do písmenek. Na druhé straně si uvědomuju, že pro ně nemusí být komfortní se vystavovat. Ne všichni jsou na to stavění, a hlavně je to i rozptyluje.
Když mám ve třídě dvacet dětí a z toho si deset zapne kamery, stačí, aby jeden začal dělat něco zajímavého, a všichni koukají na něj. Pak začnou porovnávat, kdo co v pokojíčku kde má… Začínáme v 7:55, a když jsem chtěla, aby si děti zapnuly kamery, polovina se mi ukázala ještě v pyžamu v posteli. Jeden chlapec měl postel obloženou ledkovým světlem a přepínal na ovladači barvy – úplná diskotéka! Takže raději bude bez kamer, hlavně když děti pracují.
Někdy taky řeknu – pojďme si teď chvilku povídat, tak si zapněte kamery, ať na sebe vidíme. A když si ji někdo nezapne, tak nebudu řešit, jestli ji nemá, nebo jen nechce. Vymluvit se můžou vždycky.
Sama se účastním online hodin na vysoké škole a přiznám se, že jsem taky radši, když kameru nemusím mít zapnutou. Podle mě neexistuje člověk, který by vydržel tři čtvrtě hodiny sedět a koukat do kamery. To prostě nejde – pokud není učitel, to je ale jiná situace. Ve třídě dítě chvilku kouká z okna, chvilku dělá něco se sešitem, pozoruje spolužáky… Když mám výuku jako studentka, taky si u toho vyřizuju maily, piluju nehty, vařím oběd…
Když pak vyučující řekl – zapněte si prosím na chvilku kamery, zjistila jsem, jak je to nekomfortní. Najednou si u toho nemůžu dělat, co potřebuju, a ještě se musím pořád hlídat, abych se tvářila nějak normálně. Je něco jiného, než když sedíte v posluchárně. Jste doma, ve svém prostředí, a tam si teoreticky můžete dělat, co chcete.
Navíc máte díky téhle zkušenosti větší pochopení pro děti…
To si taky myslím. Proto jsem se taky snažila kolegům hned na začátku vysvětlit, že online hodiny nemůžou trvat tři čtvrtě hodiny, že dítě tak dlouho nevydrží dávat pozor. Začínali jsme na třicetiminutových onlinovkách, a někdy jsem je ještě zkrátila. Sluchový podnět není pro většinu lidí postačující, potřebují i ten vizuální. Sama si uvědomuju že po dvaceti minutách už nevnímám a už chci dělat něco jiného. A to jsem dospělý člověk, kterého studium baví! Jaké to asi je pro děti, které škola nebaví nebo daný předmět zrovna nemusí?
Každopádně jsem za tu zkušenost „z druhé strany“ moc ráda, dost mi pomáhá. Vždycky, když poslouchám nějakou nekonečnou přednášku, říkám si, že takhle hlavně nesmím učit, protože přesně vím, jak se u toho cítím. Takže se tím víc snažím, aby to děti bavilo a aby měly důvod dávat pozor.
Učíte i deváťáky – jsou hodně na nervy z toho, že se situace neustále mění?
Hlavně je nikdo moc neřeší. Z pozice deváťáka by mě tedy mrzelo, že se všude mluví o maturantech, kteří jsou přitom dospělí, a o mě nikdo nestará. Přijímačky letos budou v režii škol, takže zase další nejistota. Ale musím říct, že to zvládají docela dobře, asi i proto, že si to tolik neuvědomují. Často říkají – to je za dlouho, máme čas… Jiní se ale chtějí zodpovědně připravit, a proto jsme si udělali hodinu navíc, na které společně probíráme přijímačkové testy a dávám jim různé tipy.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Na prázdniny. I když během nich nejspíš budu dělat státnice, protože se kvůli covidu všechno posunulo a já teď čekám, ke kterému termínu mě přiřadí. I to je ale lepší, než kdybych si musela studium o rok prodloužit – v tomhle mi distanční výuka pomohla. Ze studenta na učitele překliknu během pár vteřin, odpadá dojíždění. I když má online výuka milion nevýhod a mnohem radši bych byla s dětmi ve třídě, pro můj time management je to samozřejmě lepší.
Nejvíc ze všeho se ale těším, až budu moct jet na dovolenou – nebo až si aspoň dám kafe v kavárně, a ne jen někde na ulici.
