I školka dnes probíhá distančně! A ano, lze se z toho nezbláznit. I když…
Text a foto: Iveta Mikešová
Nejsme na tom zdaleka tak špatně. Nejsme. Máme zahradu se slimáky a bahnem. Máme sýkorky, strakapouda, žížaly, ploštice, klacky, písek a kameny. Můžeme se procházet po polní cestě roubené šípkovými keři. Není to lázeňská promenáda, pláž s oblázky ani tatranská stezka, ale je to náš traktory náramně krásně rozježděný plácek na pouštění draků, naše pozorovatelna bažantů a toulavých koček, je tam díra na hru „zajíček ve své jamce“ a výborné sněhuláčí stanoviště. Je tam lavička pod třešní a parkoviště odrážedel. (Si zkuste jezdit na odrážedle bahnem – děti to zkoušejí téměř denně, už roky, už dávno ta odrážedla nenosím pod paží, zaparkujeme je a já se každý den těším, že jednou je po cestě zpátky už nenajdeme. Bazmeky zatracené kovové, příznivé pro vývoj páteře. Najdeme je vždycky.)
Doma máme krabice lega, kufry výtvarných potřeb, utajená hnízda plyšáků pod sedačkou, dinosauří džungli mezi fíkusy, vymalované zdi, fixy (poslední dvě položky patří k sobě), zebřičky, flétny, píšťalky a mini soupravu bicích. Děti jsou zdravé a roztomile rozjívené a mají dvojí sadu zdravých plic. My se celý den dobře bavíme. Takhle úžasně a pospolu si tu v lockdownu žijeme. Takže vezměte na vědomí, že já si tady rozhodně nemám na co stěžovat. MY SE TOTIŽ MÁME DOBŘE! Mantra, mantra, mantra…
Takže distančně vzdělávaná předškolačka nemusí po ránu šeptat předškolkaři momentálně rostoucímu jako dříví v lese: „Pšt, brácho, maminka ještě neměla kafe“. Protože jejich maminka rozhodně nepotřebuje první ranní kofein (ani kokain), aby si vzpomněla, že vyznává respektující výchovu. Nepotřebuje si vybavit vlastní jméno ani účel očních víček. Jejich maminka je životem přeučená sova, má plán a dodržuje denní řád.
Děti řád potřebují, i když maminka by někdy nejraději do nějakého řádu vstoupila. To ticho! Ale jinak maminka skutečně moc ráda vyrábí v 7:15 Moranu, protože včera to přece stálo ve školkovém mailu. Maminka ho dceři večer neprozřetelně přečetla, svedla hodinovou bitvu o nutnost vyrábět Moranu ihned, při níž stála na jedné straně taktika zaťatých zubů a gramofonové desky a na druhé smršť nádherně svobodných emocí a plazení jazyků.
Maminka víceméně vyhrála, a tak mohla večer usnout vyčerpáním a nedat si tu sklenku vína, na kterou se těšila – zato se může na Moranu vrhnout, hned jak rozlepí oči, protože sliby se maj plnit a maminka není Ježíšek, aby měla službu jenom o Vánocích (tedy za předpokladu, že text bude čten i nevinným dětem, jinak všichni víme, že maminka a Ježíšek…, no zkrátka že ta vánoční směna je vůbec nejvýživnější).
Morana tedy musí být vyrobena ještě před snídaní, maminka byla vždycky pro výtvarno nadšená, chodila kdysi na kreslení do zušky, má ráda Caravaggia a v 9:15 má videoschůzi. (A děsí se těch hrůzyplných výchovných následků, kdyby dítě na jaře před šestým rokem nedejbože nevyrábělo Moranu. A to není míněno ironicky, noční můry matek jsou různorodé, plastické a často absurdní, přesto je snadné jim v hodině mezi psem a vlkem věřit.)
Silonové ponožky letos nebudou v módě, lichožrouti se přemnožili, na zahradě roste vrba a zebřičky si stavějí hnízda z kokosových vláken, proto Morana vypadá jako hnědý šmoula – což je naprosto smysluplná věta, tak na mě nekoukejte, jako bych četla „Desatero pro rodiče dětí předškolního věku“ a nalila si dvojitého panáka rumu (to je příběh z cyklu „A jiný večer, když jsem neusnula…“).
Nuže, je třeba vykonávat i placenou práci! Maminka přeleze k notebooku, rozhlédne se kolem a vypne kameru. Zamyslí se a vypne i mikrofon. Na děti mávající do kamery se kolegové shovívavě usmívají a batole, které vleze za záda tatínkovi v živém televizním vstupu, je děsně roztomilé a virální, ale když si během videohovoru tříleťák přitáhne do záběru nočník, za patřičného zvukového doprovodu vykoná potřebu a pak s měsíce pěstovaným grifem udělá komín, dojetí přihlížejících by nemuselo být tak výrazné. I když virál zřejmě zaručen.
Také jiné formy rodinného folklóru by mohly vzbudit jisté rozpaky – kdo by chtěl poslouchat děti, jak se v pozadí rvou o koronáč, že? V poslední době tak označují kdeco kruhovitého či s chapadly, také shánějí „choroušky“ pro panenky a vynalézají přístroje na rozsekání koronavirusu, protože se chtějí jet koupat na Šutku.
Maminčin panický záchvat je nicméně v plánu až po deváté večer, teď je třeba naplnit úvazek a dětské žaludky, uvolňovat předškolní ruku, zkontrolovat slimáky a projít se po poli, což v deset ráno vůbec není depresivní představa. Je to pěkné, že spolu trávíme tolik času. Ty dětské písničky jsou tak upřímně bezelstné. („Rolničky, rolničky, Babiš je pako“… musíme babičce večer ty zprávy ztlumit… a vysvětlit dětem, že pro páreček plastových tyranosaurů mají zvolit jiná jména než Zeman a Prymula.) Ticho je přeceňované. Do muzea zajdeme virtuálně. Do divadla zajdeme virtuálně. S kamarádkama pokecáme na Zoomu. Kafe si překapeme doma.
Člověku je hrozně trapné toužit po sedánku s moccacinem a dortíkem, když pomyslí na kolabující zdravotníky. Vždyť já sakra nic nepostradatelného nedělám a nic tak hrozného se nám doma neděje, jsme zdraví a jsme spolu, jen jsme tak trošku locked a down… A na to je na internetu spousta psychologických triků, jak nepropadat černým myšlenkám. Vyzbrojím se jimi, až bude moje pětiletá holčička zase ráno plakat, že nesnáší koronáč a že chce za kamarády. VŽDYŤ SE MÁME VLASTNĚ DOBŘE! I když myslet pozitivně je čím dál těžší robota.
Ale naštěstí každý večer vytáhnou děti nejvyšší měnu: „Mami, mám tě uád. Mám uád tvoje ouško.“ (neptejte se) „Maminko, já tě mám taky ráda. Přečteš nám knížku o hovínku?“ (další rodinný folklór a nechcete to vědět). Mantra, mantra, mantra…