Tak jak to nakonec celé bude? Proč se pravidla mění uprostřed hry – a proč se maturity řeší, ale přijímačky ne?
Text: Jitka Neradová
Studenti a děti školou povinné, spolu se svými rodiči, jsou už rok vládními pokusnými králíky. Ve stylu – co všechno si můžou dovolit, co všechno lid obecný vydrží… Školy nejsou zdrojem výdělku jako nikdy nezavřené fabriky, a tak se může směle experimentovat se zavíráním, rušením, nefungováním…
Kupříkladu maturity. Už loňští maturanti nevěděli, na čem jsou. Budou maturovat, nebo ne? Nikdo nevěděl. „Definitivní“ rozhodnutí z oficiálních míst se měnila jak na běžícím pásu.
Jeden by řekl, že za celý dlouhý rok už vytěžíme nějaké zkušenosti. Ale kdepak, žádné poučení z historie!
To, co loni vypadalo komplikovaně, je letos paradoxně ještě stokrát horší. Loňští maturanti totiž měli ve finále jen hodně dlouhý „svaťák“, protože až do března výuka probíhala.
Ale zase byli první, nic se nevědělo… na psychiku to byl jistě nápor jako hrom. Jenže ve hře ještě nebylo opotřebování, frustrace, temnota na konci tunelu.
Letošní maturanti, kterým škola skončila v půli třeťáku, to mají mnohem těžší. Už rok a půl neměli klasickou výuku! Učí se distančně, to v lepším případě. V tom druhém se učí sami. Anebo se neučí vůbec.
Poučení na nejvyšších místech veskrze žádné.
Zajímavé, že? Jeden by myslel, že chybami se člověk učí, po školách se to mnohdy i vyžaduje. Ne tak ovšem v současné české politické realitě.
Rok se s rokem sešel a opět se neví, co bude s maturitou!
Přitom pro studenty jde o zásadní zkoušku. Ne snad kvůli kvantu znalostí, které musí prokázat. Ale hlavně pro tu symboliku – maturita je přechod do dospělosti. Je to jeden z mála iniciačních procesů, který ve společnosti ještě funguje (tedy až do teď fungoval).
O známky ani o hloubku vědomostí zase tolik nejde – jde o ten proces. Samostatně se připravit na zkoušku a udělat něco navíc, abych mohl napsat tečku za jednou životní etapou.
Když do poslední chvíle nevíte, jak to tedy bude probíhat – jestli maturita bude, či nebude, a zda to bude zadarmo, nebo budu muset i něco vědět –, musíte být zákonitě ve stresu. Druhá možnost je tvářit se, že jste nad věcí, že vám na tom vlastně vůbec nezáleží. I to je cesta, navíc podporovaná velkou částí veřejnosti.
Maturitní pravidla se v letošním roce měnila několikrát. I když bylo už na začátku roku jasné, že všechno bude jinak, pořád se čekalo. Asi na Godota (už brzy tomuto příměru nebudou „vzdělaní“ lidé rozumět, ale zatím snad ještě chápou :-)).
A pak přicházely změny. Málo se to zdůrazňuje, ale pokaždé byly anoncovány jako definitivní – a pak bylo všechno zase jinak. Změny pravidel uprostřed hry. Někdy dokonce až ex post.
Třeba když v pololetí přišla novinka: středoškolské studium se bude ukončovat už v lednu! A kdo nemá uzavřenou klasifikaci, nemůže k maturitě nebo musí dělat komisionální zkoušky. To všechno v okamžiku, kdy virtuální vysvědčení byla rozdána. Obrany nebylo.
Krom toho se nečekaně zrušila veškerá další výuka, zůstaly jen maturitní předměty – a učte se, děti, na maturitu.
A pak vystoupí předseda vlády a oznámí, že doba je tak zlá, že žádná maturita nebude. Je prý nepodstatná. S nikým se o tom neradil, proč také? Už dlouho tu rozhoduje sám.
Rozeběhnou se mediální diskuse – ale jak asi je těm studentům, kterým se zase „za pochodu“ mění pravidla a oni opět netuší, co bude? To se moc neřeší. Hlavní tématem je tvrzení pana premiéra, že maturita je přeci na nic, sám se na ni prý nikdy neptal.
Asi ho nenapadlo, jak snadno a rychle tím zdevalvuje práci učitelů, snahu těch studentů, kteří se na zkoušku připravovali, a morálku těch, co byli ke studiu nějak nuceni. Protože kdyby ho to napadlo, pak je to doslova mediální zvrácenost.
Výsledkem veřejné debaty a vládního rozhodnutí je nakonec kočkopes.
Co šlo, už zrušeno bylo: sloh, matematika plus, původní termíny, časové limity.
Nyní prý zkouška bude v podobě didaktických testů – to jsou ty, které se podobají otázkám v autoškole, a lze poměrně snadno vychytat trik, jak na ně odpovídat. Povinná zkouška z češtiny a cizího jazyka bude dobrovolná! Přečíst knihy a pak o nich pohovořit – to se během karantény jistě nedá natrénovat.
A kdyby i tato dobrovolná zkouška nevyšla, nebude se počítat.
Ti, kdož místo studia plnili vládou vyhlášenou pracovní povinnost a pomáhali v nemocnici, dostanou úřednickou maturitu.
Celé se to navíc nesmyslně protáhlo až do konce července.
Školy, i kdyby sebevíc chtěly vyjít maturantům vstříc, nemůžou začít dřív než prvního června. Tam se ale přesunuly přijímací zkoušky, takže lze předpokládat, že školní zkoušky nezačnou dřív než sedmého června. Logika, podle které se to takhle natahuje, mi zůstává utajena.
Ministr školství k tomu tedy přistoupil jako chytrá horákyně. Jakoby maturitu nezrušil, ale vyhlásil zkoušky jako dobrovolné.
Ale jen tak bokem dodal, že nemůže vědět ani zaručit, že když se studenti rozhodnou zkoušku nedělat, tak ji po nich v budoucnu někdo nebude chtít! A vyberte si, děti!
Navíc je teprve březen – kdo ví, kolikrát se pravidla ještě změní…
Koblihy jen těm, které potřebujeme
Mám ten pocit, že to celé je nějaká forma předvolební koblihy. Maturanti už mohou volit – je třeba je nějak oslovit.
Vždyť oni ke zkoušce dostanou otázky a na ty se mají naučit. Vědí, z čeho budou zkoušení. Znají kánon knih, které měli přečíst. A v karanténě se myslím číst dá. Plnoletý student (nemluvím o praktických zkouškách) by se tedy mohl připravit i sám.
Oproti tomu takový deváťák, který taky už rok a půl nechodí do školy, přijímací zkoušky dělat bude. Otázky dopředu mu nikdo nedá. Musí se na to připravit sám! Prostě musí. Možná i proto, že nemá volební právo – tak proč plýtvat předvolebními koblihami v podobě darované zkoušky?
Není divu, že si děti, rok zavřené u počítačů, logicky kladou otázky. Má vůbec cenu se učit? Připojovat se na ty nekonečné onliny, když to stejně dopadne tak, jak řekne velký guru, protože mu to poradily peoplemetry?
Co mají dělat ti studenti, co se pečlivě připravovali? Mnohdy opravdu sami – o to je jejich snaha cennější. A najednou je k nim vyslán signál, že to nemělo cenu? Myslel vůbec někdo na jejich duši? Nebo alespoň na jejich motivaci?
Distanční výuka, kterou mezitím zákonodárci prohlásili za povinnou (takže když se nepřipojíte, hrozí vám dvojka z chování za neomluvení hodiny), je najednou nesmyslně označena za marnou, když na jejím základě nelze složit maturitní zkoušku.
Vládní úředníci dovedou udělat z připojování se na výuku absolutní povinnost – ale nedovedou za celý rok vyřešit maturitu a přijímací zkoušky, o praktických zkouškách ani nemluvě. (Ten papír tedy dostanou „jen tak“ i ti, kteří musí prokázat praktický um?!)
A v neposlední řadě – jsou tu i kantoři, kteří si s přípravou dětí na zkoušky dali práci. Věnovali tomu čas, energii, úsilí… a najednou nic. Jsou tu rodiče, kteří se s dětmi učili, navzdory svým home officům a narůstajícím starostem. A někdy i chybějícím znalostem. Kdo z nás asi tak umí chemii z devítky nebo matiku z osmičky? Patří sem tudíž i ti, co doučovali, vysvětlovali, připravovali. Nikdo z nich naši vládu nezajímá.
Co by si bez těch dětí počali?
Tak co s tím? Nabízí se výzva k defenestraci, raději bych ovšem někde objevila záblesk naděje. Jenže nucený keep smiling, to není můj styl. Leda si snad říkat, že co do sebe investujeme, to je naším největším bohatstvím…
Prostě zachovat klid. Maturita bude – v jaké podobě, neřešíme. Přijímačky sice taky budou, nicméně vystresované deváťáky na školy stejně vezmou, protože co by bez nich dělali? A do prvních tříd děti taky zapíšou, byť přes počítač, protože kam by je asi tak dali? Do online školky?
Možná to lze zakončit Jiránkovým kresleným vtipem, který koluje na sociálních sítích. Říká se tam: „Ten bordel, děti, který nyní žijeme, se jednou bude nazývat dějiny.“
Ale stejně si neumím představit, že bych roky chodila na střední a pak neměla maturitu. Teda měla, nějakou úřednickou. Nebo stejnou jako ti, co na to kašlali… Motivace dětí ke studiu neroste na stromech – neměli bychom jí tak velkoryse plýtvat!